„Soucit a tolerance nejsou známkou slabosti, ale znamením síly,“ řekl Dalajláma. Dramatik G. B. Shaw vyslovil další pravdu: „Manželství – tři týdny zbožňování, tři roky hádek a třicet let tolerance.“ Do třetice přidejme výrok režiséra Jiřího Menzela: „Tolerance není lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít pravdu.“
Jak se naučit správné míře tolerance? „Je otázka, jestli jsme tolerantní tak nějak všeobecně, nebo jsme tolerantní v jedné oblasti, a zcela netolerantní v jiné. Osobně se přikláním ke všeobecné míře tolerantnosti s tím, že v jednotlivých oblastech je tato míra odlišná. Někdy pak míra netolerance záleží na našich znalostech, úhlu pohledu a patrně i dalších okolnostech,“ říká psycholog Václav Mertin.
Rodíme se s uměním tolerance, nebo se ho musíme učit?
S tolerancí v psychologickém slova smyslu se rozhodně nerodíme, ale učíme se jí v průběhu celého života. A někdy docela těžce. Takže tolerance nemůže být ani nikomu dána. Může k ní však v průběhu života dospívat.
Tolerance opravdu může někdy ve skutečnosti maskovat lhostejnost, ať děláš, co děláš, je mi to jedno. Nebo souvisí s rezignací, stejně nic nezmůžu, tak si dělej, co chceš. K tomu, aby se z tolerance nestala lhostejnost, potřebujeme vidět alespoň minimální výsledky.
Takže děti nebývají tolerantní?
Jako malé děti jsme především netolerantní. Vše, co známe, co nám vyhovuje, co máme doma, co hájí rodiče, je správné a pravdivé, všechno ostatní je nesprávné. Má to logiku. Nejdřív se dítě musí naučit znát přijatelně jeden svět, teprve pozvolna se k němu přidávají alternativy. Dítě přijímá takový svět, který mu nabízejí nejbližší lidé. Jestliže se už v rodině vyskytuje různost a je tolerována, či dokonce přijímána, má dítě odmalička lepší výchozí pozici. Dobře se to ukazuje po rozchodu rodičů, kdy dítě odmítá trávit delší čas s jedním rodičem, protože si v dřívější době nemělo čas ani příležitost zvyknout na jeho postupy.
Může se to přenést i do dospělosti?
Jistě. Podobný přístup se vyskytuje i u některých dospělých, kteří à priori odmítají vše cizí, tedy vše, co neznají, co sami nezažili. Týká se to jídel, vztahů mezi lidmi, orientace. Dnešní generace však vidí, že i velmi odlišné způsoby života sdílejí zcela normální lidé. Nemalá netolerance se může vyskytnout i v období dospívání, kdy všechno, co říkají a dělají rodiče a staří, je nemoderní, zastaralé, a tedy špatné. Ovšem z jiného úhlu pohledu bychom mohli tvrdit, že v jistém smyslu jsou děti velmi tolerantní.
V jakém?
Když přijímají život přesně v té podobě, kterou jim nabízíme, byť v některých případech se výrazně odchyluje od obvyklých standardů ve společnosti. Jenže v takovém případě nejde o uvědomělou toleranci, ale pouze o to, že malé dítě nezná jiný život a současně stejně není schopno podmínky života změnit.
Takže bychom měli svým dětem být vhodným příkladem. Což je vlastně základ výchovy, že?
Ano. Můžeme to vidět u rodin, které jsou velmi tolerantní. Dítě tak odmala vstřebává rozmanitost jako něco přirozeného. Nejjednodušší výuka tolerance dětí spočívá v tom, že jako rodiče jsme tolerantní – dítě pak tento náš přístup vstřebává, ani o tom neví.
Jenomže pak dítě nastoupí do školy a tam už může vzniknout problém. Bývá škola otevřená toleranci?
Škola je další v řadě učení se tolerance. I ta je dnes rozmanitější než před desítkami let. Kde by se tehdy ve třídě vzali Korejci, Ukrajinci, Vietnamci…, ale také děti s rozmanitým postižením. Ovšem cesta zvyšování tolerance společným vzděláváním není přímočará. Například u dětí s autismem, lehkou mentální retardací, pro Ukrajince může pobyt v běžných třídách pro všechny skupiny toleranci paradoxně snižovat.
Skutečná tolerance (tedy ne lhostejnost, nevšímavost…, ale respekt) se nepochybně pojí s životní zkušeností a snad i s moudrostí. Nepochybně u každého má tolerance své meze.
Jak jsme na tom s tolerancí vůči dětem? Setkáváme se s názory, že dříve byla výchova daleko přísnější a jasnější, dnes jsme mnohem tolerantnější. Jak to vnímáte?
Občas namítáme, že jsme dnes vůči dětem velmi tolerantní a že se nám to vymstí. Souhlasím, že liberální výchova bez vymáhání řádu nebývá prospěšná. Jenže ono to nefunguje tak, že čím větší tolerance, tím méně řádu a povzbuzení k výkonnosti. Tolerance tedy v žádném případě neznamená rezignaci na prosazování konkrétního řádu. Jen z běžných narušení neděláme drama, máme pro ně pochopení, snažíme se je napravit a trpělivě dál vymáháme jeho naplnění. Víme, že i po úpravách můžeme dojít do původního cíle.
Jak ale vybalancovat, aby se z tolerance nestala lhostejnost?
Tolerance opravdu může někdy ve skutečnosti maskovat lhostejnost, ať děláš, co děláš, je mi to jedno. Nebo souvisí s rezignací, stejně nic nezmůžu, tak si dělej, co chceš. K tomu, aby se z tolerance nestala lhostejnost, potřebujeme vidět alespoň minimální výsledky. Proto také někteří dospělí rezignují na společenské dění, protože ztrácejí víru, že mohou něco ovlivnit, tak se soustřeďují na soukromý život. Při výchově dítěte však toto platit nesmí – rodiče musejí i ve chvílích beznaděje věřit, že to zvládnou. A nakonec to zvládnou. Nejtěžší verze ztráty víry je životní rezignace až apatie. Většina dospělých má před očima řadu větších či malých cílů, které je nutí, aby byli aktivní, činorodí a nebyli tedy lhostejní.
Měříme tzv. dvojím metrem? Někomu tolerujeme víc a někomu méně?
Tolerance vůči všem dětem/lidem nemůže být úplně stejná. Vždyť ani my nejsme stejní, nejsou stejné naše tělesné či psychické předpoklady, nenaplňujeme totožné role. Je ale důležité, aby všem bylo srozumitelné, proč se tak děje. Problém vzniká, když měříme různým metrem zcela nesrozumitelně a bez věrohodného vysvětlení. A velmi špatná varianta je, když vůči sobě jsem tolerantní, naproti tomu na ostatní jsem zásadový a přísný.
Jenomže se také stává opak. Jsem tolerantní vůči všem okolo, ale vůči sobě ne. O čem to vypovídá? A jak se naučit toleranci vůči sobě?
Určitě se můžeme setkat i s touto verzí, ale patrně vzácně. Možná se jedná o určitou povýšenost, že já jsem jediný spravedlivý, mám pevnou vůli, zvládnu všechno, pracuji 24 hodin denně sedm dní v týdnu. My ostatní smrtelníci máme více či méně rádi sami sebe, takže si leccos odpustíme. Pokud taková tolerance neubližuje druhým, je vše v pořádku.
Související…
Reklama
Co o nás vypovídá, když nejsme tolerantní?
Netolerance k odlišným názorům může být znakem nízkého sebevědomí. Sebevědomý člověk (ne nafoukaný a sebestředný) má lepší šanci být tolerantní, tedy přijímat odlišnosti, protože odlišným názorem se necítí příliš ohrožený. Je si totiž vcelku jistý sám sebou.
Kde jsou zdravé hranice?
V průběhu života se stále učím, že k jednomu cíli vedou různé cesty. A většinou teprve život sám rozhodne, která je vhodná. Protože dopředu to nevíme s jistotou, měli bychom být opatrní v odsudku a tolerantní v přijímání odlišností. Skutečná tolerance (tedy ne lhostejnost, nevšímavost…, ale respekt) se nepochybně pojí s životní zkušeností a snad i s moudrostí. Nepochybně u každého má ale tolerance své meze.
Co jste sám ochoten ještě tolerovat? A co už zásadně ne?
Osobně odmítám tolerovat násilí a neúctu, především vůči dětem, a vlastně vůči jakékoliv lidské či zvířecí bytosti.
foto: Se svolením Václava Mertina, zdroj: Autorský článek
