Pacient v Praze má podle ředitele Koláře vyšší šanci dostat se k moderní léčbě než například pacient z Karlovarského kraje. Regionální rozdíly jsou ale vidět v celé Evropě, Česká republika proto není výjimkou. Na rozdíl od ČR však mohou v řadě zemí například praktičtí lékaři předepisovat léky, které jsou v tuzemsku vyhrazeny pouze pro specialisty, což cestu inovativního léku k českému pacientovi zdržuje. Další omezení přináší fakt, že se tyto léky používají až po vyčerpání jiných léčebných možností. Co se dá udělat pro to, aby se inovativní a efektivní medicína dostala k potřebným ve stejné míře, a pokud možno včas? To bylo hlavní téma našeho rozhovoru.
Proč bychom vlastně situaci s dostupností nových léků obecně vzato měli sledovat?
Nové léky mohou výrazně zlepšit zdravotní výsledky, kvalitu života pacientů a přinést dlouhodobé úspory ve zdravotnickém i sociálním rozpočtu. Rychlý přístup k inovativní léčbě podporuje rovný přístup k péči, zvyšuje konkurenceschopnost zdravotního systému a zároveň stimuluje investice do výzkumu a vývoje. Díky inovativním léčivům se z onemocnění, která jsme kdysi neuměli léčit, staly nemoci, které umíme dobře kontrolovat a ve velké části případů i úplně vyléčit.
V České republice přetrvávají výrazné regionální rozdíly v dostupnosti péče, jak jsem již zmínil. Pacient v Praze má výrazně vyšší šanci dostat se k moderní léčbě než například pacient v Karlovarském kraji.
Jak dlouho trvá, než se u nás schválí nějaký nový lék?
Schvalování léčiv ve smyslu jejich registrace probíhá v drtivé většině případů centralizovaně pro celou Evropu prostřednictvím schvalování u Evropské lékové agentury (EMA). V jednotlivých státech, včetně ČR, pak dochází ke schvalování ceny a výše a podmínek úhrady, tedy zjednodušeně za jakých podmínek budou přípravky dostupné z veřejného zdravotního pojištění. Díky aktivnímu přístupu Státního ústavu pro kontrolu léčiv se čas mezi registrací a dostupností v ČR výrazně zkrátil na aktuální přibližně rok a půl.
Jak si Česko stojí ve srovnání s ostatními evropskými státy v dostupnosti inovativních léků?
V první řadě je potřeba říci, že dostupnost inovativních léků pro české pacienty se v posledních letech stále zlepšuje. V regionu střední Evropy jsme jednoznačně na špici, naopak oproti některým západním zemím máme pořád na čem pracovat. Během čtyř let jsme se v Evropě posunuli z dvacátého místa v počtu nových léků na aktuální sedmé místo se 104 nově schválenými inovativními léky na trhu a to je skvělá zpráva. Pozitivní trend potvrzuje i nejnovější analýza Evropské federace farmaceutických společností a asociací EFPIA Patients W. A .I. T. Indicator (WAIT report), jež sleduje počty nových léčiv, která vstupují na trhy jednotlivých států. Tento pokrok ale nebyl samozřejmostí.
Čemu za něj vděčíme?
Je výsledkem zejména konstruktivního přístupu a spolupráce mezi Ministerstvem zdravotnictví, Státním ústavem pro kontrolu léčiv, zdravotními pojišťovnami, farmaceutickými společnostmi, odbornými společnostmi a pacientskými organizacemi.
Je potřeba stále zdůrazňovat, že se dostupnost inovativních léků pro české pacienty v posledních letech stále zlepšuje. Není na místě propadat nějaké beznaději, ten současný stav je dobrý a výrazně lepší než v minulosti. Ve střední Evropě jsme na tom nejlépe.
Co to vlastně pro české pacienty znamená?
Že se do ČR dostávají nejmodernější léky ve větším počtu a rychleji. To samo o sobě je velmi pozitivní. Na druhou stranu je potřeba říci, že toto zlepšení neznamená, že český pacient má sedmou nejvyšší šanci, že se k inovativním lékům dostane.
Co tedy rozhoduje o skutečné dostupnosti nových léků?
Mnoho faktorů. Jsou to například regionální rozdíly mezi zdravotnickou péčí v jednotlivých krajích, kapacita specializovaných center, časové prodlevy v léčbě nebo různá omezení při předepisování a použití léčiv. Záleží také, v jaké fázi a jak časně pacienta v systému nalezneme. Setkáváme se se situacemi, kdy by pacient inovativní lék dostal, ale v systému se nám někde zastaví a k inovativní léčbě se pak dostane později.
Překládám si to tak, že čeští pacienti nemají přístup ke všem lékům, které mohou mít a které potřebují.
Mají i nemají. V ideálním světě by lék vstoupil do systému v plné šíři indikací schválených Evropskou lékovou agenturou, aby z něj mohli profitovat všichni pacienti, pro něž je určen. Realita je však taková, že v Česku je plně dostupných pouze 17 procent nových přípravků uvedených podle WAIT reportu na trh za poslední čtyři roky. Přístup českých pacientů k většině nových léčiv je tak z různých důvodů omezen. To určitě ale neznamená, že se k moderní léčbě nedostanou, ale je pak třeba vždy posoudit, o jak velké nebo malé omezení se jedná.
Proč to u nás (ne)funguje?
Nelze říct, že to nefunguje. V některých případech stanovuje indikační omezení sama farmaceutická společnost, ať už z důvodu výrobních kapacit, nebo obchodní strategie. Jindy jsou překážkou příliš restriktivní pravidla českého systému veřejného zdravotního pojištění, která zahrnují například přísné limity ochoty zaplatit nebo rozpočtová omezení. Vliv mívá také omezení předepisování léčiva jen na vybrané skupiny odborníků, které stanoví Státní ústav pro kontrolu léčiv.
V jiných evropských zemích nejsou v souvislosti s novými léky tak restriktivní opatření jako u nás?
Omezení vidíme všude. Každý zdravotní systém má svá pravidla, která vychází z medicínských, ekonomických či jiných základů. Proto jednotlivé systémy nejdou úplně snadno porovnat. V některých ohledech je ale Česká republika přísnější než okolní státy – v zahraničí mohou například praktičtí lékaři předepisovat větší spektrum léků, včetně těch inovativních. U nás pak vidíme, že jsou velmi často vyhrazeny pouze pro specialisty. Tady je potřeba říct, že před pár dny byl schválen návrh Ministerstva zdravotnictví ČR, aby se portfolio léků, které mohou předepisovat praktičtí lékaři, rozšířilo, což je dobrá zpráva. Dalším omezením je určení některých inovativních léků k použití až po vyčerpání jiných léčebných možností. Pokud by inovativní léky byly nasazovány dříve, mohli by pacienti rychleji a více těžit z jejich přínosů a efekt léčby by byl příznivější.
V ideálním světě by lék vstoupil do systému v plné šíři indikací schválených Evropskou lékovou agenturou, aby z něj mohli profitovat všichni pacienti, pro něž je určen. Realita je však taková, že v Česku je plně dostupných pouze 17 procent nových přípravků uvedených podle WAIT reportu na trh za poslední čtyři roky.
A tato omezení jsou hlavním problémem, proč se někteří pacienti dostávají k inovativní léčbě pomaleji?
Víceméně ano. Zároveň v České republice přetrvávají výrazné regionální rozdíly v dostupnosti péče, jak jsem již zmínil. Pacient v Praze má výrazně vyšší šanci dostat se k moderní léčbě než například pacient v Karlovarském kraji. Omezení se projevují na počtech pacientů, kteří jsou přípravky léčeni. Analýza ukazuje, že k polovině ze 104 přípravků dostupných v ČR se dostalo maximálně deset pacientů. To částečně souvisí s tím, že tyto léky jsou pacientům poskytovány na základě individuální výjimky schválené zdravotní pojišťovnou, nejedná se o léky systémově dostupné.
Je systém výjimek vůbec potřeba?
Samozřejmě, systém výjimek je zcela nezbytný. Plní totiž roli záchranné sítě pro pacienty, jejichž zdravotní stav neumožňuje jinou léčbu. Tzv. „paragraf 16“, tedy individuální úhradu, považuji za nenahraditelný nástroj, který v systému máme.
Jak by se mohl český systém zlepšit?
Je potřeba stále zdůrazňovat, že se dostupnost inovativních léků pro české pacienty v posledních letech stále zlepšuje. Není na místě propadat nějaké beznaději, ten současný stav je dobrý a výrazně lepší než v minulosti. Ve střední Evropě jsme na tom nejlépe. Jsme si ale vědomi toho, kde má systém své slabší stránky, na kterých by bylo vhodné do budoucna pracovat.
Mgr. David Kolář
Právník David Kolář působí v AIFP devátým rokem. V pozici výkonného ředitele je od roku 2022 zodpovědný zejména za strategické řízení asociace, rozvojové aktivity a naplňování cílů AIFP. Je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a členem České advokátní komory.
Proč a čím je tedy systém limitovaný?
Limitace dostupnosti má dva základní důvody – medicínský a ekonomický. Ekonomická motivace je v České republice velmi silná. To je logické, protože česká ekonomika má určitou výkonnost a určité prostředky, které vydává na zdravotnictví. V rámci nich musí fungovat i zdravotní systém. I přesto český systém v posledních letech vykazuje pozitivní trend ve vztahu k inovacím, což je pro pacienty jednoznačně dobrá zpráva.
Vraťme se prosím k tomu, co konkrétně je potřeba zlepšit?
Je nutné lépe nastavit pravidla pro měření, oceňování a hodnocení nově vstupujících terapií při současném zachování finanční stability českého zdravotnického systému. O změnách těchto principů by měla být zahájena celospolečenská diskuse tak, aby systém dokázal pacientům nové terapie zpřístupnit. S rozvojem medicínského poznání se také budou stále častěji objevovat cílené terapie pro menší skupiny pacientů a personalizovaná léčba.
To by se ale musel změnit celý systém stanovování cen a úhrad léků.
Současný systém stanovování cen a úhrad léčiv, jímž je dostupnost léků pro pacienty podmíněna, je postaven na principech z roku 2008. Mnohé moderní terapie byly teprve ve výzkumu. Aktuální nástroje nebudou do budoucna umět přínos moderních léčiv správně zhodnotit. Takže ano, za mě je změna nutná.
Reklama
Na nutnou revizi českého zdravotnictví upozorňuje dnes řada odborníků. Patří mezi ně i režisér dokumentů ze zdravotnického prostředí Jindřich Andrš. V čem systém podle vás potřebuje nejvíce pomoci?
Velkou otázkou dnešních dnů jsou samozřejmě finance ve zdravotnictví. Je známou skutečností, že na léčivé přípravky v posledních letech stabilně směřuje zhruba 17 procent výdajů zdravotních pojišťoven. Léky jsou zároveň nejdůkladněji regulovaným segmentem zdravotní péče a používané nástroje lékové politiky jsou z finančního hlediska velmi efektivní. Pokud by se podobné regulační mechanismy přenesly i do jiných oblastí zdravotní péče, které ukrajují z výdajového koláče větší části, věřím, že by to přineslo nemalé úspory. Současně je třeba hledat cesty, jak zvýšit podíl soukromých zdrojů ve zdravotnictví, například prostřednictvím komerčního zdravotního připojištění.
Myslíte, že zlepšení poměrů pro české pacienty je již na dohled?
Především je potřeba stále zdůrazňovat, že poslední roky přinesly bezprecedentní nárůst zdrojů do veřejného zdravotního pojištění. To je další dobrá zpráva. Nelze ale očekávat, že tento trend bude pokračovat. Je proto nutné zvyšovat efektivitu a hledat úspory uvnitř systému samotného.
foto: Se svolením Davida Koláře, zdroj: Autorský článek
