Od malička měla Pavla spíše melancholickou povahu. Postupem času se propadávala do smutku, až se u ní začaly projevovat deprese. V jednadvaceti letech udeřily naplno. Od té doby, už třicet let, žije ve velkých výkyvech. Zvlášť obtížné je pro ni jaro. Během období, kdy se všechno probouzí, Pavla upadá do těžkých psychických stavů. Poslední dva roky dopadla na samotné dno. „Měla jsem tři možnosti. Buď skočím z mostu, oběsím se, nebo půjdu na elektrošoky. Zvolila jsem třetí možnost a rozhodla se žít,“ svěřuje se.
Jak se u vás projevují deprese?
Přirovnala bych to jako k cestě, po které jdete a ztrácíte kus sebe. Jako bych byla jakýsi balík, ze kterého všechno postupně odpadává, až nezbude vůbec nic. Postupně o všechno ztrácím zájem, až nejsem schopná ani vstát z postele. Člověk je úplně paralyzovaný. A to nejen psychicky, ale i fyzicky. Zachvátí vás absolutní neschopnost cokoliv dělat. Hrozná únava. Přicházím o energii, jsem pomalejší a pomalejší, nejsem schopná pracovat, nezajímá mě nic, ani moje oblíbené procházky nebo sport, čtení, nedokážu ani sledovat film.
Jak zvládáte práci?
Jsem na volné noze a moje práce je hodně tvůrčí. Dosud jsem se i v těžkých stavech dokázala přemoct a alespoň nějakým způsobem pracovat. I když jen proto, že jsem si uvědomovala, že bych neměla peníze. Jenomže naposledy už jsem nedokázala ani to. A to byl průšvih.
Užíváte léky, necháváte se hospitalizovat, ale nakonec jste se rozhodla pro elektrošoky, je to tak? Bylo to těžké rozhodnutí?
Víte, že nebylo? Už mi bylo tak hrozně špatně a trvalo to tak dlouho, že jsem v nich viděla jediné východisko. Dneska tvrdím, že mi zachránily život. Celé dny jsem jen spala, brala léky na uklidnění, abych depresi unikla. Protože máte pocit, že vám ta deprese úplně žere mozek, jsou to až fyzické bolesti. Je to peklo. V tom nejhorším stavu už to můj starší syn nevydržel, zavolal mým rodičům a ti mě prostě sbalili a odvezli na psychiatrii. Bylo mi tak zle, že jsem se nebránila.
Postupně o všechno ztrácím zájem, až nejsem schopná ani vstát z postele. Člověk je úplně paralyzovaný. A to nejen psychicky, ale i fyzicky. Zachvátí vás absolutní neschopnost cokoliv dělat.
Na psychiatrii vám nabídli elektrošoky?
Já jsem o ně dokonce sama požádala. Říkala jsem si, když už jsem tady, tak ať se mi rychle uleví. Nechtěla jsem čekat, až zaberou další antidepresiva. Potřebovala jsem vidět výsledek co nejdřív. Hodně jsem si o tom načetla a úspěšnost je daleko vyšší než u léků. Ale lékaři je nedávají na potkání. Moje lékařka mi je dokonce i odmítala předepsat. Nezapomenu na její větu: „Nepůjdeme s dělem na komára.“
Co ji tedy přesvědčilo?
Přesvědčil ji fakt, že jsem měla sebevražedné myšlenky a spolykala léky. Právě v případě sebevražd, těžkých depresí, schizofrenie se elektrošoky nabízejí a mají dobré výsledky. Uznala, že v mém případě jsou na místě.
Co následovalo? Jak to probíhá?
Většinou máme představu, že se dějí hrůzy jako ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Ale není to nic divokého. Díky tomu, že se dnes podávají léky na uvolnění svalstva, takže to nejsou žádné hrůzostrašné křeče. Navíc se všechno děje v narkóze a trvá to jen pár minut. Nejdříve absolvujete klasické předoperační vyšetření. Od půlnoci před zákrokem klasicky nesmíte jíst ani pít. Pak vás napojí na EKG, EEG, monitorují vás jako při operaci. No a pak usnete a probudíte se na dospávacím pokoji. Opravdu o ničem nevíte.
Bála jsem se zapomínání. Naštěstí jsem nic takového nezažila. Hned ten den jsem se úplně v pohodě mohla koncentrovat.
Lidé se bojí, že to má vliv na myšlení… Vy jste se ničeho nebála?
Samozřejmě jsem se poprvé bála, ale to je normální, když nevíte, do čeho jdete. Taky se bojíte před operací. Říká se také, že můžete mít chvíli ztrátu paměti, ale asi je to individuální. Z toho jsem měla velké obavy, protože mám tvůrčí práci. Bála jsem se zapomínání. Naštěstí jsem nic takového nezažila. Hned ten den jsem se úplně v pohodě mohla koncentrovat.
Takže jste hned cítila úlevu?
To zase ne. Ta se nedostaví hned. Elektrošoky se podávají v sérii ob den, po osmi, desíti nebo dvanácti. Někdo pocítí úlevu dříve, někdo později. Ale říká se, že po třetím až pátém dni by se mělo začít něco dít. Začne se to zlepšovat pozvolna a s každým dalším se cítím lépe. Třeba začnu vnímat chuť jídla. V těžké depresi ani nevíte, co jíte. Všechno je, jako by vám zmizely barvy, chutě, pocity, jste jak pod igelitem.
Můžete být konkrétnější?
Je zajímavé, že po prvním elektrošoku se nedělo nic. Po druhém jsem měla takovou dvouhodinovku, kdy mi bylo docela dobře, ale pak přišel zase hodně velký propad. To jsem propadala panice, že to na mě nebude fungovat. Významnou změnu jsem pocítila po třetím elektrošoku. Vzpomínám si, jak jsem ležela na dospávacím pokoji a byla v takové euforii, jak se mi ulevilo, že jsem měla tendenci pořád nějak bavit lékaře a sestry. A pak už se to ustálilo.
Jak se to ustálilo?
Začala jsem si dělat plány do budoucna, mít chuť se hýbat, jít ven, najíst se… Prostě se pomalu vracet do života.
Významnou změnu jsem pocítila po třetím elektrošoku. Vzpomínám si, jak jsem ležela na dospávacím pokoji a byla v takové euforii, jak se mi ulevilo, že jsem měla tendenci pořád nějak bavit lékaře a sestry.
Na jak dlouho to vydrží?
I to je individuální. Poprvé mi to vydrželo rok a něco. Tím, že to bylo v únoru, tak jsem překonala moje krizové jarní období. Bohužel to další, letošní, už zase udeřilo naplno. To bylo tak strašné, že jsem měla ještě větší sebevražedné tendence. Už jsem si dávala šňůru kolem krku a zkoušela si ho přitáhnout. Šla jsem do lesa…
Co vám pomohlo, že jste to nedokonala?
To, že mám syny. Seděla jsem na gauči, říkala si, že si vezmu všechny léky, co doma mám, dojedu na kraj lesa, protože miluju přírodu. Napadlo mě, že by bylo lepší se dokázat oběsit. Zvítězilo to, že to nemůžu udělat dětem. A taky jsem ani neměla sílu se zvednout.
Druhou sérii jste tedy absolvovala v červenci. Od té doby se držíte. Ale zase přijde jaro.
Bojím se toho. Už teď na to myslím. Vždycky si říkám, že na to myslet nesmím, ale bojím se. Moc. Bavili jsme se s psychiatrem, jestli dát třeba jeden či dva elektrošoky nějak preventivně.
Jak často to lze? Můžete je absolvovat každý rok? Celý život?
To já sama nevím. Neznám nikoho, ani jsem nenašla kauzuistiky, že by někdo chodil pravidelně třeba deset let, a jak by to ovlivnilo mozek. Věřím, že se už do tak silné deprese jako letos na jaře nepropadnu. Tak strašně nechci myslet na to, že by to bylo nutné, že jsem se na to radši ještě ani neptala.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
