Jsou jenom dvě pohlaví, akorát že vůbec. Kdo jsou intersexuálové?

Jistě jste zaregistrovali nedávnou mediální smršť kvůli ženskému boxu na olympiádě. U jedné ze soutěžících Imane Khalíf z Alžírska byla zjištěna zvýšená hladina testosteronu a mužské chromozomy XY. Na internetu se mnozí pohoršovali nad úpadkem civilizace a boxerka byla mylně považována za biologického muže nebo za trans ženu, není ale ani jedno. Je to žena s intersexuálními znaky, které má až každý padesátý člověk, což je zhruba stejně, kolik najdeme v populaci lidí se zrzavými vlasy. Další zdroje uvádějí, že intersexuálů je v populaci až 1,7 %. Ve filmu a televizi nemají skoro žádné zástupce, stálo by tedy nejspíš za to o nich trochu šířit povědomí – aby se čeští nenávistní Pepíci propříště trochu poučili a nebyli tolik trapní.

Intersexuál není hermafrodit, ti jsou opravdu velice vzácní. Intersexualita je široké spektrum, na kterém mají jednotlivá individua do různé míry charakteristiky opačného pohlaví – mohou to být buď hormony, chromozomy, nebo genitálie, to všechno v různých variacích. Typů intersexuality je více než 30 – může vypadat například tak, že vnější vzhled jedince je kompletně ženský, ale vnitřní mužský. Mezi intersexuály patří také někteří lidé s velmi malým penisem, i když tam se jedná o odlišnou samostatnou diagnózu – mikropenis. Co všechno může (a nemusí) být v těle intersexuála jiné?

Produkuje více nebo méně testosteronu nebo estrogenu. To má za následek více feminní nebo maskulinní vzhled – kromě růstu ochlupení i obličejové rysy, ale dokonce i stavbu těla.
Vnější genitálie a vnitřní pohlavní orgány mohou být do různé míry odlišné. Ve vzácných případech mají intersexuálové ženské i mužské pohlavní orgány najednou, tehdy se dá mluvit o hermafroditismu. Také se stává, že lidé s penisem menstruují.
Liší se chromozomy – proteinové struktury uvnitř buněk nesoucí DNA, které dohromady tvoří geny.

Že má člověk Intersexuální znaky, se často poprvé zjistí po porodu. V takovém případě se rodiče mohou rozhodnout situaci ihned „vyřešit“ chirurgicky. Pokud jsou genitálie miminka odlišné, provedou lékaři ultrazvuk a změří hladinu hormonů, aby určili rozsah intersexuálních změn, a pak navrhnou operační postup. V posledních letech se ale od chirurgických úprav hned po narození upustilo – čeká se, až si dítě zvolí svou genderovou identitu samo, a je dost staré na to, aby k operaci mohlo dát souhlas. Kvůli zbrklým řešením, stejně jako v případě nepromyšlených tranzicí, hrozí zničené životy, sebevraždy a zbytečné výdaje na operace.

Všední den intersexuála

Na redditu sdílel jeden z uživatelů příběh intersexuálního dítěte, které se narodilo v jedné malé vesnici. Jeho rodiče se rozhodli, že dítě budou vychovávat jako chlapce, protože jeho pohlaví jim během těhotenství řekli na ultrazvuku, a oni už asi měli nakoupené modré dupačky. Pohlaví dítěte předem rozhlásili přátelům a rodině a všichni s tím už tak nějak počítali. Rodiče udělili lékařům souhlas s tím, aby s dítětem dělali, co mohli tak, aby se co nejvíce podobalo chlapci.

^{David Reimer byl vychován jako dívka Brenda po nepovedené obřízce v kojeneckém věku. Jeho celoživotní trauma skončilo sebevraždou v nedožitých 39 letech.}

Dítě si svou genderovou identitu začíná uvědomovat kolem druhého roku věku – a v případě dítěte z tohoto příběhu jej časem skutečně začaly zajímat stereotypně feminní věci. Chtělo, aby jej okolí bralo jako holčičku. Rodiče se to pokoušeli „spravit“ tím, že potomka zapsali na wrestling nebo do chlapeckého skautského klubu. Tím mu(jí) ovšem jen způsobili další zmatení a bolest.

Další rána přišla na začátku puberty – intersexuálnímu dítěti se začala vyvíjet prsa. Jeho rysy také byly čím dál víc ženské. Na vesnici, kde jej všichni odmalička znali jako chlapce, to nedokázali unést. Okolí se mu začalo posmívat, lidé si o něm šeptali. Dospělí se divili a dávali celé rodině nevyžádané rady, vrstevníci dítě neúprosně šikanovali.

„Chlapec“ věděl, že je jiný, dávno předtím, než mu rodiče přiznali, co se dělo po porodu. „Narodil“ se se zvláštními pohlavními orgány a o „jeho“ identitě za „něj“ rozhodli rodiče, když „byl“ ještě miminko. Na dívku už toho ale bylo moc, šla k dálnici, skočila pod nákladní vůz a zemřela. Díky případům, jako je tento, se dnes od operací novorozenců upouští, šance, že se rodiče rozhodnou špatně, je totiž 50%. Buď, anebo, ruská ruleta, vabank? Padesát procent je prostě příliš velké riziko špatné volby.

Kdo je tady zrůda?

Intersexuálů, na kterých je jejich odlišnost výrazně vidět, je o něco méně než těch, u nichž si ničeho nevšimnete. Chodí mezi námi lidé (včetně transfobních konzervativců), kteří o své vlastní intersexualitě ani nevědí. Tak či tak, asi si dokážete domyslet, že to bude mít na jejich život negativní vliv.

To, co se před týdnem stalo alžírské boxerce veřejně, se intersexuálům běžně stávalo v soukromých kruzích, kde pro někoho byla intersexualita a transsexualita příliš komplikovaný koncept. Intersexuálové jsou totiž velmi často mylně považováni za transsexuály. A vypadat jako transsexuál (na mnoha lidech to nepoznáte) je jako mít na zádech namalovaný terč. Zatímco homosexualitu se většina lidí naučila alespoň tolerovat, transsexualitu ne. A tak je transfobie, a to nejen v krajně pravicových a ultrakonzervativních kruzích, docela v kurzu.

Do trans lidí se naváží skoro každý stand-up komik na Netflixu. Někteří je litují a snaží se je předělat, někdo k nim cítí odpor a považuje je za příznak rozkládající se západní civilizace. Je děsivé vžít se do role alžírské boxerky, k jejíž identitě se vyjadřuje každý druhý internetový blbeček, a to naprosto zbytečně. Většina sportovců jsou svým způsobem mutanti, kterým se běžný člověk nemůže vyrovnat. Mají netypickou stavbu těla, dokážou vstřebávat více kyslíku a podobně. Navíc sport má být hlavně zábava. Tak proč dělat peklo ze života někomu jenom proto, že má trochu testosteronu navíc?