Čtyřicetiletý Marek působí už třináct let na pozici přepravního kontrolora Dopravního podniku hl. m. Prahy, jak se správně tato funkce nazývá. „Asi jako každý kluk jsem chtěl být popelář nebo traktorista,“ směje se Marek, který sice vystudoval technicky zaměřené gymnázium, ale nakonec se vydal jiným směrem.
Jezdíval jste dřív načerno?
Jako student jsem měl vždycky předplacenou legitimaci a nyní mám zaměstnanecké jízdné. Nicméně nedávno se mi stalo při cestování po Berlíně, že jsem špatně pochopil jejich složitý systém, a omylem jsem si zakoupil chybnou jízdenku. Následovala pokuta a já se opravdu styděl.
Jaký jste měl vztah k revizorům, než jste se jím stal?
Vždycky jsem se na kontrolu těšil. Měl jsem radost, když jsem mohl zakoupenou jízdenku revizorovi ukázat.
Revizoři jsou obecně dost neoblíbení. Jak jste se k tomuto povolání dostal?
Prvotním impulzem byl inzerát, který jsem si přečetl, a v něm uveřejněná průměrná mzda. To mě motivovalo, abych se o nabízenou pozici začal zajímat blíž. Nejdůležitějším faktorem bylo, že se přepravní kontrolor pohybuje po celé Praze a Středočeském kraji, což mě lákalo.
Změnil se váš pohled na revizory, když jste teď jeden z nich?
To se strašně těžko posuzuje. Pohled zevnitř, když znáte všechny aspekty této složité profese, je úplně jiný než pohled z pozice cestujícího. Prací v tomto kolektivu jsem získal spoustu nových přátel a musím říct, že i mnoho lidí z mého okolí změnilo pohled na přepravní kontrolu, když měli možnost slyšet, jak to funguje na „druhé straně barikády“.
Ráno při kontrole v metru zkontrolujete klidně 50 až 100 lidí, než přistihnete někoho bez platné jízdenky, kdežto v nočních spojích to mohou být jen jednotky zkontrolovaných cestujících. Zkrátka cestující nás v nočních spojích nečekají, a to i přesto, že děláme na nočních spojích časté kontrolní akce ve spolupráci s policií.
Jak to tedy funguje?
Běžný den vypadá tak, že se v rámci pracovní skupiny sejdeme všichni v kanceláři, uděláme rychlou poradu, řekneme si, kdo má kam jít, posbíráme všechny nezbytnosti pro výkon práce, jako je čtečka, pokutové bloky, odznak a průkaz, a vyrazíme do přiděleného kontrolního úseku.
Jednoduše řečeno, v rámci měsíce trávíme třetinu směn v metru, třetinu v autobusech a třetinu v tramvajích. Kromě toho chodíme i do příměstských autobusů, vlaků, lanovek a přívozů. Zkrátka všude, kde musíte mít jízdenku. Ke konci směny se zase vracíme do kanceláře, kde odevzdáme vybrané přirážky a zápisy o provedené přepravní kontrole, uděláme rychlou administrativu, sdělíme si zážitky a směnu ukončíme.
Máte nějaký vlastní systém kontrol?
My s kolegou chodíme „odzadu“. Prostě nastoupíme do zadní části vozu a pak jdeme vedle sebe dopředu. Když máme hotovo, vystoupíme a čekáme na další spoj ve směru nebo přeběhneme na druhou stranu a jedeme zpět.
V metru kontrola probíhá tak, že máme přidělenou linku a v rámci ní procházíme soupravy jedoucí po celé její délce. Žádný postup není stanovený, ten záleží na nás. Jen někdy můžeme mít určeno, že máme kontrolovat v nějaké konkrétní stanici. Zhruba dvě až čtyři hodiny se tam zdržujeme a kontrolujeme cestující, kteří vystupují ze souprav nebo jdou shora do placeného prostoru.
Pracujete i v zimě, v průvanu, nemůžete si jen tak zajít na toaletu… Jak řešíte tyhle provozní záležitosti?
Co se jídla, pití a toalety týká, s tím žádný problém není. Toaletu máme k dispozici v technických zázemích DPP a první, co se jako revizor naučíte, jsou místa, kam v přidělené oblasti zajít na svačinu.
Pracujeme ve dne v noci, za deště, sněhu i ve vedrech. Ne každému to může vyhovovat, ale já mám takovou rozmanitost rád. Alespoň nezpohodlním. Samozřejmě se může stát, že když provádíte kontrolu v méně obydlených lokalitách, kde není tolik spojů, a jsou delší intervaly, zůstanete takzvaně „trčet“ mezi poli. To není nic příjemného.
Máloco mě za ta léta praxe vyvede z míry. Nicméně z poslední doby si vzpomínám na kontrolu cestujícího, který se stylizoval do role hada a vyhrožoval mi, že mě uštkne do krku. Tento pán měl rozeklaný jazyk, zuby do špičky, implantáty pod kůží a výrazné hadí tetování. Budil hrůzu. Vůbec jsem se v té situaci necítil dobře.
Kolik lidí za směnu zkontrolujete? A kolik pokut v průměru udělíte?
Strašně záleží na tom, jestli máte směnu ráno, odpoledne, nebo v noci, a také na tom, kde a v jakých dopravních prostředcích se zrovna pohybujete. Průměrné hodnoty samozřejmě máme spočítané, abychom byli schopni sledovat vývoj a trendy. Za směnu v průměru jeden přepravní kontrolor zkontroluje přibližně tři sta padesát lidí a uloží asi třináct přirážek. Měl jsem ale i směnu, při které jsem uložil padesát devět pokut, a taky směnu, kdy jsem žádnou přirážku neuložil.
A kdy tedy většinou „načapáte“ nejvíce lidí bez jízdenky?
Třeba ráno při kontrole v metru zkontrolujete klidně 50 až 100 lidí, než přistihnete někoho bez platné jízdenky, kdežto v nočních spojích to mohou být jen jednotky zkontrolovaných cestujících. Je to logické. Cestující nás v nočních spojích nečekají.
Máte nějakou vtipnou historku, na kterou nezapomenete?
Nedávno jsem kontroloval v tramvaji a vyhlédl jsem si dále ve voze nějaké dva týpky. Nadechl jsem se a vydal se směrem k nim provést kontrolu. Když jsem se k nim blížil, viděl jsem, jak si jeden z nich strká ruku do kapsy, a následovalo něco, co jsem vůbec nečekal. Vytáhl z kapsy odznak a požádal mě o jízdenku. Byli to kolegové ze směny, se kterými se v práci nepotkáváme.
Jak na revizory lidé celkově reagují? Mají třeba unikátní výmluvy?
Lidé obecně nemají rádi kontroly a zdržování, o pokutách ani nemluvě, takže ovace při kontrolách nečekáme. Vždy mě ale zamrzí, když na nás reagují podrážděně cestující, kteří si řádně platí a jejichž zájmy svou činností chráníme.
Lidé si myslí, že ráno vstaneme a vyrazíme si kontrolovat, kam nás napadne a kdy nás napadne. To není pravda. Pro výkon naší práce platí velmi přísná pravidla.
Co se týká výmluv, ty by vydaly na několik knih. Vtipné je, že si každý myslí, že vymyslel originální výmluvu, co na nás bude fungovat, a já ji ten samý den slyším třeba už potřetí. Jako nejčastější příklady můžu uvést: „nikdo mi to neřekl“, „já to tak dělám vždycky“, „zapomněl jsem jízdenku doma“, „kde to máte napsané“ a „právě jsem jízdenku ztratil“. Unikátní je spíše, když cestující dokáže na rovinu přiznat svou chybu.
Určitě jste zažil i krizové okamžiky…
Velice často bohužel narážíme na agresivitu cestujících. Máloco mě ale už za ta léta praxe vyvede z míry. Z poslední doby si vzpomínám na kontrolu cestujícího, který se stylizoval do role hada a vyhrožoval mi, že mě uštkne do krku. Tento pán měl rozeklaný jazyk, zuby do špičky, implantáty pod kůží a výrazné hadí tetování. Budil hrůzu. Vůbec jsem se v té situaci necítil dobře.
Máte nějaké tipy, jak poznat, že někdo nemá jízdenku?
Na tohle se nás ptá spousta lidí a všem odpovídám, že na to žádný návod neexistuje. Někdo odvrací zrak, jiný se upřeně dívá, někdo při chůzí zpomalí a jiný zrychluje. Přepravní kontrolu provádím už tak dlouho, že tyto mikro signály vnímám podvědomě a vlastně nejsem schopen popsat, proč jsem se rozhodl pro kontrolu právě toho konkrétního cestujícího.
Je pravda, že 1. ledna nejezdí revizoři?
To skutečně pravda není. Kontrolu provádíme dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, a to všechny dny, včetně svátků a dnů volna.
Reklama
S jakými dalšími mýty a zažitými předsudky se ještě setkáváte?
Například, že nekontrolujeme v noci, že nekontrolujeme o svátcích, nebo naopak kontrolujeme pouze před Vánoci, aby bylo na dárky. Lidé si také myslí, že ráno vstaneme a vyrazíme si kontrolovat, kam nás napadne a kdy nás napadne. To není pravda. Pro výkon naší práce platí velmi přísná pravidla.
Spousta lidí se mě také ptá, jestli jsem byl trestán, když dělám tuto práci, případně zda mám jen základní vzdělání. Pravdou je, že podmínkou pro přijetí je středoškolské vzdělání, znalost angličtiny a čistý trestní rejstřík. O následných opakovaných kurzech na rozvíjení našich dovedností ve všech aspektech ani nemluvě.
Co máte na své práci rád?
Zejména tu svobodu pohybu, každý den poznávám nová místa. Mám rád i tu neskutečnou rozmanitost situací, typů lidí a to, že mě i po těch letech dokážou překvapit. Když nad tím tak přemýšlím, to, co jsem právě popsal, je i důvodem, proč je naše řemeslo náročné.
