Máte doma budoucího prvňáčka, který se opravdu těší do školy? Anebo snad dokonce dítě, které v něčem skutečně vyniká, třeba dítě nadprůměrně inteligentní? Máte na co být pyšní, ale rozhodně nemáte vyhráno.
Ono je fajn, že školní docházka je povinná, díky, Marie Terezie. Jenže pokud jste se zrovna „rozhodli“ mít dítě v době, kdy to udělaly i miliony ostatních rodičů, nebo patříte k silné generaci, pak vězte, že dostat dítě do školy, kam chce, když vaše spádová není zrovna „jednička“, je úkol hodný akrobata, balancujícího na tenkém laně mezi dvěma mrakodrapy.
Bydlíte na špatné adrese
První studená sprcha přijde, když se dozvíte, že škola, kam třeba už vaše dítko chodí na přípravku, tedy do nultého ročníku, ho nepřijme, protože dítě není spádové a dětí je mnoho. A tak to jde školu od školy. Stále ostřejší obrysy tak začne získávat strašák v podobě spádové školy, která je moloch, kde se vám váš prvňáček i se svým talentem nebo nadáním (a klidně i bez něj) ztratí mezi stovkami jiných. Ne, neříkáme, že „naše dítě“ je lepší než jiné. Ale jistě jsou rodiny, které moc školu, kam dítě půjde, neřeší. A pak rodiny, které si skutečně uvědomují, že dobré základy jsou naprostou alfou a omegou budoucího směřování dítěte, které třeba už v předškolním věku čte, píše, počítá nebo má nějaké jiné nadání. Anebo by aspoň chtělo chodit do školy, kde je zvyklé a kam jdou jeho kamarádi.
Vysvětlit situaci dítěti je pak nadlidský úkol. Taky proto, že vlastně sami nechápete, jak je to možné a proč se to děje. Můžete mít štěstí a narazit na ředitele, který se snaží vyjít vstříc i proto, že dítko je skutečně schopné... Ale na to se nelze spoléhat.
Po odmítnutí se rozplakal. Říkal, že je asi hloupý, když ho tam nechtějí.
„Mami, ale proč nemůžu chodit do mojí školy? Mám to tam rád a mám tam kamarády, já nechci nikam jinam. Vždyť tam chodím už teď, tak proč nejde pokračovat? Mám tam Kubu, Matyho, Mirka… Já chci chodit se svejma kamarádama,“ říká vám smutně vaše dítě. Jenomže vy s tím jako rodič vůbec nic neuděláte. Bydlíte prostě na špatné adrese. Zásadním kritériem pro přijetí do první třídy není připravenost dítěte, ale jeho spádová oblast – tedy škola, do které dítě „patří“.
První škola – první zklamání
První školní den je nezapomenutelnou vzpomínkou. Měl by být plný emocí, radosti a očekávání. Jenže pro některé rodiny se mění v boj s pravidly, úřady i vlastní bezmocí a vlastně i vlastními dětmi, které se do školy tak těšily.
„Chtěli jsme pro syna školu s výukou angličtiny už od první třídy. Tobiáš umí číst, sčítat do sta, má výbornou paměť. Přesto ho nevzali, protože nebyl spádový,“ vypráví šestatřicetiletá Lucie z Prahy. Její syn Tobiáš je podle posudku pedagogicko-psychologické poradny nadaný, ale místo školy, která by mu nabídla individuální přístup, to vypadá, že bude muset nastoupit do spádové školy bez specializace. „Po odmítnutí se rozplakal. Říkal, že je asi hloupý, když ho tam nechtějí. A přitom je to přesně naopak,“ dodává Lucie smutně.
Případem jako přes kopírák je malá Anička. I u ní bylo objeveno nadání, a to zejména ve verbální oblasti a v logice. Navíc pochází z rodiny, kde se mluví česky i anglicky. Ne že by byl jeden z rodičů cizinec, ale Anička s rodiči hodně cestovala a anglicky mluví mnohem lépe než většina jejích vrstevníků. Protože rodina chce cestovat i nadále, je pro ně jazyk velmi důležitý i v případě Aniččiny školy. „Aničce bylo objeveno nadání. Máme štěstí, že se tedy nakonec skutečně dostala do školy, kde s nadanými dětmi pracují, a přitom to není spádová škola. Budeme platit školné, ale nějak to dáme,“ říká Jana, Aniččina maminka. „Všechno začalo jen proto, že Anička šla do školy do přípravky už v pěti letech, protože byla šikovná. Chtěli jsme, aby ve škole, kam chodí a má kamarádky a kamarády, pokračovala. Paní učitelka nás ale už od září upozorňovala na Aniččino nadání a jakousi výjimečnost. Neřešili jsme to, protože jsme viděli, že Anička chodí do školy ráda. A věděli jsme, že tam bude pokračovat po prázdninách. Jenže před zápisy jsme se dozvěděli, že škola má takový přetlak spádových dětí, že i když ji tam vzali „do přípravky“, pravděpodobně ji nevezmou do první třídy. Anička plakala. A my jsme to začali řešit. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, že by šla jinam. Ale nakonec ji vzali do školy, která je sice trochu dál, ale podporuje nadaně děti, takže už se těší. Vysvětlili jsme jí to a je ráda. Všem se nám strašně ulevilo.“
Jak funguje spádovost v ČR
Spádová oblast je území, kde mají děti automaticky právo na přijetí do konkrétní základní školy. Každá obec nebo městská část stanovuje, které ulice pod kterou školu spadají. Pokud má škola kapacitu, může přijímat i nespádové děti – tedy ty, které bydlí mimo její oblast. Ale právě to bývá kámen úrazu.
Podle Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) přišlo v roce 2024 k zápisům do prvních tříd 167 000 dětí. Většina se umístila bez problémů, ale v některých městech, zejména v Praze, Brně, Plzni a dalších větších aglomeracích, kapacity nestačily. Nakonec bylo vloni podle statistik, které ČTK poskytlo ministerstvo, k 30. září 2024 do prvních tříd přijato 119 932 dětí, téměř 91 300 z nich byly šestileté děti, zhruba 27 500 bylo sedmiletých a 800 bylo pětiletých dětí.
Setkáváme se tedy stále častěji s tím, že rodiče přihlásí dítě do školy podle zaměření nebo kvality, ale protože nejsou spádoví, nedostanou se. Školy musí dát přednost dětem z jejich oblasti.
Spádová turistika: Přihlašujeme děti k babičce
Aby rodiče situaci obešli, stále častěji volí jinou cestu. Ale můžeme je odsuzovat? Ti další rodiče, kteří tuto možnost nemají, možná ano. Ale všichni jednají v zájmu svých dětí. Rodiče tak přehlašují dítě k prarodičům nebo známým, kteří bydlí ve spádové oblasti žádané školy. Právně je změna trvalého bydliště možná i během zápisového období. Z hlediska morálního a etického ale mnozí rodiče přiznávají, že se necítí dobře.
Reklama
„Přihlásili jsme syna k mé mamince, která bydlí o čtyři ulice dál. Díky tomu jsme se vešli do spádové školy s rozšířenou výukou přírodních věd. Bez toho by se dostal do školy, kde má polovina dětí odklady a paní učitelka jde do důchodu,“ říká otec Martin, otec sedmiletého Filipa z Prahy 10. „Nepřipadá mi to fér, ale systém nás k tomu donutil. Nechceme riskovat, že dítě ztratí motivaci hned na začátku.“
Jak se nám podařilo zjistit, podle dat z několika nejmenovaných pražských městských částí se počet změn trvalého bydliště před zápisy skutečně zvyšuje, a to zejména v částech, kde jsou tyto takzvané „žádané“ dobré státní školy.
Kromě změny trvalého bydliště dítěte jsou ale i jiné možnosti.
Přestupy během školního roku – další stres, ale „zaplaťpánbů“ za ně
Někteří rodiče spoléhají na možnost přestupu během školního roku – pokud se někde uvolní místo. Jenže to přináší nové komplikace. „Během loňského roku jsme obdrželi více než 25 žádostí o přestup. Přijali jsme ale jen 4 děti, ostatní jsme museli odmítnout kvůli plné kapacitě,“ říká ředitelka jedné mimopražské základní školy pod čarou. Nepřeje si být jmenována, ale Flowee ujistila, že tyto přestupy se dějí. „Jednou jsem dokonce hlásila, že rodiče dítěte, které k nám chtělo chodit a bylo skutečně chytré a i my jsme ho chtěli přijmout, staví dům na pozemku, který byl v naší spádové oblasti,“ doplňuje paní ředitelka.
Mohli byste namítnout, že přestup během roku znamená pro dítě nové prostředí, nový kolektiv, jiného učitele a jiné učební tempo a že ne každé dítě to zvládne bez problémů. Jenže některé děti se skutečně těší, až odejdou ze školy, kam chodí a kde se jim nelíbí. Z nejrůznějších důvodů – ve škole čelí šikaně, nemají tam kamarády, nevyhovuje jim učitel nebo styl výuky. Důvodů je nepočítaně. A pak že „malé děti“ nemají starosti.
Na nadání se nehledí
Vraťme se ale zpět k Aničce a Tobiášovi. Přestože jsou k dispozici odborné posudky z PPP o nadání či mimořádné připravenosti dítěte, většina škol jimi není při zápisech povinna se řídit. Kritéria zůstávají základní: věk, trvalý pobyt, případně sourozenci ve stejné škole. „Hlásili jsme syna do jedné ze škol, kde je třída věnující se nadaným dětem. Měli jsme i vyjádření ze specializovaného Centra nadání. Ale paní zástupkyně té školy nás odmítla, přestože byli z Tobíka při zápisu skutečně nadšení. Učitelka, která se mu při zápisu věnovala, pak dokonce orodovala u paní zástupkyně, my jsme měli papír, za který jsme zaplatili nemalé peníze, protože testy byly drahé. Marně. Mám z toho trochu pocit, že nadané děti bývají někdy paradoxně diskriminovány. Mají jiné potřeby, potřebují podněty, ale systém jim je nenabízí. Pokud nejsou spádové, nedostanou se tam, kde by rozkvetly,“ říká Tobiášova maminka Lucie. Podle ní může taková situace vést ke ztrátě motivace.
Ztratil důvěru v to, že když se snaží, bude odměněn. A to je špatný začátek.
A to potvrzuje i psycholožka Jana Rybáková, která je momentálně na stáži v jedné z pražských pedagogicko-psychologických poraden. „Nepřijetí dítěte do školy, kam by chtělo jít, protože se mu tam líbí, může vést i k poruchám chování. Není to o tom, že rodiče dítěti školu vyberou. V šesti letech mohou mít některé děti skutečně jasný názor, kam do školy chtějí, potažmo nechtějí. Dítě si spojuje neúspěch s vlastní hodnotou. A to je v šesti letech velmi nebezpečné. Když dítě v určité oblasti prokazatelně vyniká, ať už se jedná o čtení, počítání nebo jazykové dovednosti, a přesto mu není umožněno nastoupit na školu, kde by mohlo své schopnosti rozvíjet, dochází k hlubokému narušení jeho sebevnímání. Zvlášť u malých dětí v předškolním věku je přirozená touha učit se, poznávat a být přijímán v prostředí, které jim dává smysl. Když se na školu těší, vyprávějí o ní, identifikují se s ní, a pak jsou odmítnuty z důvodu, který nedávají do souvislosti se sebou, ale vnímají ho jako osobní selhání. A to je velmi frustrující.“
Podle Jany Rybákové navíc nadané děti často vnímají svět citlivěji a hlouběji než jejich vrstevníci. „Mohou si klást otázky typu: Proč mě tam nechtějí? Co jsem udělal špatně? Když to spojíme s tím, že mnohé z těchto dětí mají vyšší míru perfekcionismu nebo potřebu být přijímány a uznávány, může mít odmítnutí dlouhodobý dopad na jejich motivaci i sebevědomí. Takové dítě může ztratit chuť se učit nebo si vytvoří negativní vztah ke škole jako instituci. A to přesto, že ještě ani pořádně nezačalo,“ dodává psycholožka.
Co na to děti?
Mirek Malík, téměř sedmiletý kluk, si v době, kdy šel do školy, myslel na školu s výukou angličtiny a divadelním kroužkem, protože ve školce chodil na „dramaťák“ se svým nejlepším kamarádem. Nejdůležitější pro něj ale bylo být právě s Honzíkem na jedné škole. Nakonec chodí prvním rokem do školy, kterou tehdy ani neznal. A na kamaráda nezapomněl. „Chtěl jsem být s Honzíkem. Teď jsme každý jinde. Máme jinou paní učitelku. To, co se učíme ve škole, už dávno umím. Mám i jiné kamarády, ale Honzík mi chybí a vídáme se mnohem míň,“ říká s dětskou upřímností. Jeho maminka se snaží situaci zmírnit, ale připouští: „Ztratil důvěru v to, že když se snaží, bude odměněn. A to je špatný začátek.“
Najít cestu z kruhu ven
Odborníci se shodují, že spádovost jako jediný faktor nestačí. Mnohé iniciativy navrhují vícebodový systém, kde bude hrát roli připravenost dítěte, posudky odborníků, ale i zájem o specifické zaměření školy. Současné regule kritizují. „Když se před dvaceti lety realizovala reforma a školy měly vytvářet své školní vzdělávací programy, jeden z cílů byl vytvořit pestřejší nabídku vzdělávání. Školy se měly profilovat, nabízet různě zaměřené vzdělávání a k tomu patří i svobodná volba rodičů si školu pro své dítě vybrat. Výběr školy podle kvality k této svobodě také patří. Snaha byrokratů to zničit, tedy povinné spádové oblasti a třeba i ta kontrola bydliště – to jsou totalitní činy, které mizernou kvalitu našeho školství konzervují,“ napsal Novinkám psycholog a učitel Robert Čapek a dodal větu, která by se měla tesat do kamene: „Spádovost s jejím drastickým vymáháním nechá špatné školy přežívat a žádných změn se v nich nedočkáme.“
Takže ač ne všichni odborníci přímo tvrdí, že spádovost je zlo, shodují se na tom, že by neměla být jediným a absolutním kritériem. Zákon ale stále trvá na jasně daném pořadí přijetí – trvalý pobyt, sourozenec, ostatní.
Letos je méně dětí než vloni, ale!
Podle informace ČTK, přetištěné v Učitelských novinách, by letos zápisům do prvních tříd základních škol mohlo podle odhadů ministerstva školství přijít kolem 147 500 dětí, tedy méně než vloni. Když k tomu přičteme odklady povinné školní docházky, v září by pak do prvních tříd mohlo nastoupit zhruba 120 000 žáků. Do prvních tříd mají letos v září nastoupit děti, narozené od 1. září 2018 do 31. srpna 2019. Ve zprávě stojí, že „rodiče si mohou vybrat kteroukoli školu. Školy přijímají přednostně děti ze spádových oblastí. V případě, že pro ně kapacita zařízení nestačí, rozhoduje o přijetí losování“.
Vy tak tedy jako rodič můžete jen doufat v něco, co se s trochou nadsázky podobá výhře ve sportce. Totiž v to, že zrovna vaše dítě bude vylosováno a bude moci chodit do školy, kam chce. Sice nejde o miliony, jde „jen o budoucnost vašeho dítěte“.
Úsměv 1. září tak platí jen pro někoho
První školní den by měl být pro děti výjimečný. Místo toho se některé děti už v předškolním věku učí, že svět není spravedlivý. Rodiče hledají způsoby, jak obejít systém, protože chtějí pro své děti to nejlepší. Ale děti samotné? Ty se často učí úplně první tvrdou lekci života – že nestačí být šikovný, ale je třeba být na správném místě ve správný čas. A rodiče nechtějí podvádět, chtějí jen, aby jejich děti měly šanci na úspěch.
