Na konci minulého století se začaly psát dějiny jedné z nejvíce za vlasy přitažených konspiračních teorií s názvem chemtrails. Ačkoli kondenzační stopy za prolétávajícími proudovými letadly mají své logické vysvětlení, zastánci oné teorie se přesvědčit nenechají. Skutečnost ovšem může být i horší, než je nějaká pomatená teorie. A v tomto případě opravdu je.
Zastánci chemtrails – zkratka z anglického chemical trail – tvrdí, že to, co vídáme za letadly, je vlastně součást tajného projektu některých vlád, díky kterému se z letadel všech společností a států sypou psychotropní chemikálie.
Realita je jiná, ale to neznamená, že by lidstvo nemohlo být těmi dlouhými bílými čárami ohroženo.
Ty mají za úkol držet obyvatele na zemi ve stavu poslušnosti, sterilizovat populaci, či dokonce pomalu trávit, to podle fantazie zastánce této teorie. Šířila se od roku 1996 na internetu a podpořil ji i Art Bell, moderátor rozhlasu i autor seriálu o paranormálních jevech, který se vysílal v roce 1999.
Kondenzační stopa není nevinná
Nemá cenu tuto teorii vyvracet, už dávno si žije vlastním životem a je neustále přikrmována lidmi s minimálními znalostmi, avšak o to horlivějšími. Realita je ovšem jiná, ale to neznamená, že by lidstvo nemohlo být těmi dlouhými bílými čárami ohroženo. Bohužel je. Alespoň to vyplývá z posledních vědeckých prací na téma globální oteplování.
První studie, které hovořily o jejich vlivu na oteplování klimatu, se objevily už v roce 2011.
Zatím se většina obav z dopadu stále se zvětšujícího rozmachu letecké dopravy zaměřuje na to, kolik oxidu uhličitého každý let vypustí do atmosféry. Sama kondenzační stopa (condense trail, contrail) ovšem není o nic méně škodlivá, ačkoli se jedná v zásadě o drobné ledové krystalky či vodní kapky. Ty vznikají zcela přirozeně za proudovým letadlem, které letí ve vyšší letové hladině zhruba někde mezi osmi a dvanácti tisíci metry, kde je dostatečná vlhkost i nízká teplota vzduchu.
Mrak jménem contrail cirrus
Mohou zůstat na obloze i delší dobu, záleží jen na tom, jaká teplota a vlhkost v místě vzniku contrails je, a zároveň také na tom, jaké je tam vzdušné proudění. Může to být jen několik minut, ale třeba i hodinu. V tom případě většinou vytvoří malý mrak, kterému se říká contrail cirrus. První studie, které hovořily o jejich záporném vlivu na oteplování klimatu, se objevily už v roce 2011, ale nyní se k tomuto tématu vrátily Ulrike Burkhardtová a Lisa Bocková z německého Institutu fyziky atmosféry.
„Hodně lidí hovoří o nutnosti pozastavit nárůst letecké dopravy, ale zatím to nikdo vážně nebere,“ říká k tomu Ulrike Burkhardtová. „A to se jedná zatím jen o důsledcích emisí oxidu uhličitého, o nichž se diskutuje. To představuje velký problém, protože existuje i jiné a možná daleko větší nebezpečí, než je právě oxid uhličitý.“
Zablokují teplo
O co tedy jde? O to, že mraky typu contrail cirrus sice odrážejí sluneční záření, takže by měly pomáhat Zemi ochlazovat, zároveň ale blokují část tepla vyzařovaného zemským povrchem. Bohužel tento druhý vliv převažuje. Mluvíme zde o radiačním působení (v angličtině radiative forcing), což je klimatology používaná veličina, která udává změnu radiační bilance v systému zemský povrch – atmosféra.
Těžko můžeme srovnávat poměrně krátkodobý vliv contrail s dlouhodobým působením skleníkového plynu s dlouhou životností.
Model, který tým Ulrike Burkhardtové vytvořil, počítá s tím, že se do roku 2050 počet letadel na obloze zvýší čtyřikrát. Působením oxidu uhličitého v atmosféře se zvýší oteplování zemského povrchu z dnešních 24 mW (miliwattů) na 84 mW na metr čtvereční v roce 2050, zatímco vlivem contrail to bude vzrůst z 50 mW na 160 mW na metr čtvereční. Budeme tedy v rámci záchrany naší civilizace rozhánět mraky? Třeba ne, protože profesor David Lee z Manchester Metropolitan University veřejnost uklidňuje jinými závěry.
„Radiační bilance, která kvůli contrail vzniká, je skutečně několikanásobně větší než dopady, které vznikají vlivem emisí oxidu uhličitého z letecké dopravy. Ovšem těžko můžeme srovnávat poměrně krátkodobý vliv contrail s dlouhodobým působením skleníkového plynu s dlouhou životností,“ tvrdí David Lee. Teď jde o to, komu budeme věřit a o kom v roce 2050 zjistíme, že se mýlil.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: New Scientist
