Žít v zemi plné paradoxů může být prospěšné. Člověk je pak kreativnější

V dnešní době to můžeme pozorovat téměř všude kolem sebe a téměř každý den. Venku se můžou shlukovat pouze dva lidé, ale nikdo to nemůže vymáhat. Uvnitř se můžou potkávat lidé z celých fabrik, ale musí být otestováni testy, které nefungují. Obchody necháme zavřené, aby se lidi mohli shlukovat v těch, které jsou ještě otevřené. A školní děti otestujeme i rektálně, aby to pro ně bylo zábavnější. Zdá se, že ten, kdo tyhle paradoxy vymýšlí, musí být buď blázen, nebo hodně kreativní (což se nevylučuje). A vězme, že kreativitu mohou opatření vlády probouzet i v nás, kteří tenhle paradoxní mišmaš pozorujeme. S paradoxy se ostatně setkáváme denně, i když zrovna není koronakrize.

Především pracovní život zahrnuje přijetí a nakonec i uvedení do praxe různých protichůdných požadavků. Lékaři a zdravotní sestry musí poskytovat zdravotní péči nejvyšší kvality za nejnižší cenu. Hudebníci si chtějí zachovat (většinou) uměleckou integritu a zároveň touží vydělávat mraky peněz. Učitelé musí pro dobro třídy prosazovat tvrdou disciplínu, a přesto musejí být laskaví, aby si jich žáci vážili... Mohlo by se zdát, že souběžné tažení ve dvou různých směrech způsobuje napětí a stres.

Podle britské BBC ale některé výzkumy naznačují, že tyto konflikty mohou ve skutečnosti hovořit v náš prospěch. Během řady studií totiž psychologové a vědci zjistili, že lidé, kteří se naučí přijímat protichůdné požadavky, vykazují větší kreativitu, flexibilitu i produktivitu.

Přemýšlejte jako Einstein

Přijímání protichůdných myšlenek, které zvyšují mentální výkon, vědci říkají paradoxní myšlení. A jakkoli se to může zdát postavené na hlavu, tento koncept je inspirován dlouhou historií výzkumů, které dokazují, že rozjímání o zjevných rozporech může rozbít naše předpoklady a nabídnout nám zcela nové způsoby, jak na daný problém nahlížet.

Každý z revolučních myslitelů strávil nějaký čas aktivním koncipováním několika protichůdných myšlenek.

Mezi prvními, kteří tuto myšlenku formálně zkoumali, byl dnes už devadesátiletý psychiatr Harvardské univerzity Albert Rothenberg. Ten v roce 1996 vedl rozhovory s 22 nositeli Nobelovy ceny a rovněž analyzoval myšlení světově uznávaných vědců, kteří již zemřeli. Přišel na to, že každý z revolučních myslitelů strávil nějaký čas aktivním koncipováním několika protichůdných myšlenkových teorií.

Albert Einstein například uvažoval o tom, jak by mohlo být těleso v klidu i v pohybu v závislosti na poloze pozorovatele, což je úvaha, která nakonec vedla k jeho teorii relativity. Dánský fyzik Niels Bohr zase zkoušel sladit způsoby, díky kterým by se energie chovala jako vlny i částice zároveň, tedy stavy, které existovaly společně, i když je nebylo možné společně pozorovat. Tento myšlenkový směr nakonec inspiroval k novému chápání kvantové mechaniky. Velice známá je také terapie psaním, kterou praktikovala řada úspěšných autorů píšících o vlastních zážitcích z doby holokaustu – například Arnošt Lustig se ve svých dílech v podstatě nezabýval ničím jiným, a myšlenkově se tedy stále vracel do období, které pro něj bylo nejhorší v životě. Tato činnost ale měla pro jeho psychiku oblažující účinky a vznikla řada knih, které jsou čtené dodnes.

Síla konfliktu

Díky studiím paradoxů se ukazuje, že tento druh myšlení nemusí ke geniálním výsledkům pomoci pouze velikánům, ale v podstatě každému průměrnému mysliteli. Paradoxní myšlení nám umožňuje procitnout, získat nadhled a lépe řešit každodenní problémy a organizační záležitosti. V jedné z prvních studií, jež se zabývají touto tématikou, požádala Ella Miron-Spektorová, docentka působící na evropské obchodní škole INSEAD, polovinu účastníků výzkumu, aby napsali tři paradoxní výroky. Obě skupiny poté musely absolvovat dva běžné testy kreativní psychologie.

Správným řešením je vyprázdnit obsah krabičky, vložit svíčku dovnitř a ke zdi připevnit krabičku.

Prvním byl test takzvané vzdálené asociace, který vyžaduje, aby účastníci našli čtvrté slovo, které spojuje tři různé pojmy. Co mají například společného výrazy "bolest-rameno-pot"? Odpověď zní "chlad". Pokud na to přijdete, znamená to, že dokážete odhalit skryté souvislosti mezi různými záležitostmi, což je schopnost, která je pro mnoho forem kreativního myšlení považována za zásadní. Druhou úlohou k řešení byl takzvaný problém se svíčkou.

Účastníci dostali k dispozici obrázek znázorňující svíčku, balíček zápalek a krabičku cvočků, které ležely na stole vedle lepenkové stěny. Poté dostali 3 minuty na to, aby zjistili, jak svíčku pouze za pomoci znázorněných materiálů připevnit ke zdi, aby správně hořela, ale aby vosk nekapal na stůl nebo na podlahu. Správným řešením je vyprázdnit obsah krabičky, vložit svíčku dovnitř a ke zdi připevnit krabičku. Tento způsob však odhalili pouze ti, kteří byli před testem požádáni, aby sepsali paradoxní myšlenky – 35 % paradoxních myslitelů přišlo na správné řešení ve srovnání s pouhými 21 % těch, kteří před testy paradoxy nevytvářeli.

Ačkoli tedy paradoxní výroky se samotným úkolem přímo nesouvisely, rozjímání o rozporuplných myšlenkách osvobodilo myšlení účastníků a poskytlo jim nadhled potřebný k vyřešení "svíčkové úlohy". A ve stejné studii Miron-Spektorová prokázala, že k totožnému jevu dochází i v případě, že jsou lidé vyzváni ke zvážení dvou protichůdných jevů na mnoha pracovních pozicích. Lidé, kteří byli požádáni, aby přemýšleli zároveň o minimalizaci nákladů a maximalizaci inovací, byli následně kreativnější než ti, kteří uvažovali pouze o jednom či druhém cíli.

Jak podpořit vlastní kreativitu

Jak tyto znalosti využít v každodenním životě? Jednoduchým krokem, inspirovaným studií Miron-Spektorové, by bylo si jednoduše poznamenat všechny paradoxy, se kterými se setkáte, a začít o nich uvažovat, aby se vám dostaly pod kůži. Můžete hlouběji prozkoumat paradoxy, které inspirovaly Einsteina, přečíst si nějaké Lustigovy povídky nebo se začít zajímat o řeckou filosofii, která paradoxními myšlenkami doslova přetéká.

Dost možná, že i vaše vlastní práce už nějaké paradoxy obsahuje, jen jste je ještě neodhalili. Pokud podnikáte nebo nejste placení od hodiny, může se jako užitečné jevit například přijetí tohoto paradoxu: I když strávím za pracovním stolem méně času, dokážu jej využít produktivně a vykázat více práce. To zní jako výzva, která popírá smysl osmihodinové pracovní doby – zatímco někdo během ní surfuje po internetu, protože domů jít stejně nemůže, i když má hotovo, jiný stejnou práci vykoná třeba za čtyři hodiny a může se jít věnovat něčemu dalšímu…