Vznášet se nad krajinou, sledovat zdánlivě nekonečný obzor, povznést se nad mraky i každodenní starosti a radosti života… Létání je návykové a možná právě proto je nám tak dobře v letadlech, nebo když se povzneseme jen malinko, na rozhlednách, vyhlídkách a výhledech. Máme šanci nahlédnout z výšky každodennost a možná se trochu odlehčit.
A právě odlehčení a nahlédnutí za obzor je to, co čtenářům nabízí knihy amerického spisovatele Richarda Davida Bacha, a to i ve zdánlivě všední den, cestou ve vlaku nebo před usnutím. Připomínají nám něco, co možná dávno víme nebo tušíme a na co se díky jeho slovům a zkušenosti rozpomeneme – sílu, kterou v sobě má každý z nás. Sílu tvořit svůj vlastní život.
Co dokáže imaginace?
Bach se ve svém zkoumání svobody dostává až k tématu astrálního cestování. Vnímá ho jako výraz svobody, někdy až absolutní. V 70. letech minulého století se bestsellerem stala jeho kniha Racek, která vypráví o malém ptáčkovi, jenž bez ohledu na svá domnělá omezení letí až na hranice svých (údajných) možností, aby zjistil, že může cokoliv. Bach při jejím psaní vycházel ze svého života a nastínil svou životní filozofii, jejímž základem je víra, že cokoliv si dokážeme představit, dokážeme také uskutečnit. Ale pozor, Bach není žádný akademický snílek, který svá filozofická moudra píše ve své alabastrové intelektuální věži bez praktické zkušenosti. Jeho vlastním životem jsou do značné míry inspirovány všechny jeho knihy.
Všichni jsme tvůrci, i když se nám zpočátku nechce naší moci věřit.
Bach pevně věří, že „naše pravá přirozenost není ohraničena prostorem a časem. Jsme vyjádřením bytí, skutečně se nerodíme ani neumíráme, vstupujeme do tohoto světa dojmů a podob, abychom se bavili, učili, sdíleli zkušenosti s těmi, na kterých nám záleží, zkoumali, a především abychom se učili, jak milovat a milovat znovu“. Naše obzory určujeme my sami, a když budeme hranice svých možností nahlížet a obhajovat, stanou se naším životním prostorem a každodenní realitou.
Jak na to?
Slovo imaginace pochází z latinského imago, tedy obraz nebo představa. Obrazotvornost, představivost a naše tvořivá schopnost dokáže do našeho života přenést a zhmotnit přesně ty sny, jejichž splnění si přejeme. Stačí imaginovat, tedy vizualizovat své chování nebo emoce, které chceme zažívat. Představujme si je nyní, nikoliv někdy, potom, až… Podle odborníků posiluje právě imaginace sebevědomí a motivaci, a proto s ní pracují také ve své terapeutické praxi při zvládání traumatu nebo léčbě závislostí. Slouží nejen jako způsob motivace, ale také relaxace.
Někdy je potřeba motivace zvenku: učitel, kniha, známý... Stačí však poslouchat učitele, kterého máme vždy nejblíž a po ruce – v sobě. Poslouchejte sami sebe. Všichni jsme tvůrci, i když se nám zpočátku nechce naší moci věřit. Chce to úsilí, trpělivost a soustředění, ale možné je všechno. Obzory jsou nekonečné, limitem není obloha. A neberte se přitom příliš vážně. Bavte se, smějte se, dovolte si lehkost. Jako kdybyste byli rackem. Jděte si za svými sny, ale buďte připraveni směr změnit, pokud nevyjdou. S pokorou. Dělte se s druhými.
Nebojte se strachu, který může být velkou brzdou. Mnoho lidí svírá úzkost, že si štěstí nezaslouží. Mnoho lidí není šťastných, protože nevědí, co by je šťastnými udělalo, anebo na to při péči o druhé zapomněli. V takovém případě je třeba kromě schopnosti imaginace zapracovat také na sebelásce. Projevujte emoce. Všechny emoce. Vzpomeňte si na své talenty, nadání a na to, co vás baví. Myslete na sebe a buďte pro sebe prioritou. Podle psychologů vám vnější atributy jako peníze nebo sláva štěstí nepřinesou, pokud nejste spokojení sami se sebou a autentičtí.
Jste dost. Právě teď
V tichém soukromí vaší vlastní společnosti se zamyslete nad tím, co už s sebou do dalšího života nechcete vláčet, ať už se to týká našich přesvědčení o sobě („to nikdy nedokážu“), návyků, které již nepřináší nic prospěšného („ale vždyť jsem na ně zvyklá“), nebo citových upírů, které ve svém okolí někdy přehlédneme („ale ona je přece člověk, který má pořád nějaké problémy, a já jí musím pomoci“). Někdy stačí málo. Začněte třeba krátkou vizualizací. Každé ráno řekněte něco hezkého sami sobě („to dokážu“, „dnes bude šťastný den“, „určitě mě čeká něco hezkého“, „jsem krásná“, „jsem silná“). To jsou ty snazší záležitosti.
Jste dost, jste celiství a můžete cokoliv. Právě teď.
Obtížnější bývá přenastavit své dlouhodobě spíše pesimistické nastavení. Nic ovšem není nemožné. A možná, dost pravděpodobně, vám to zpočátku nepůjde tak lehce, jako když se díváte z letadla na zem, procházíte se lesem nebo vnímáte plným tělem, všemi smysly i srdcem západ slunce nad hladinou řeky. Neposlouchejte přitom nikoho, ani sami sebe, že něco nezvládnete, že na to nejste, že jste na něco moc staří nebo nešikovní, že je něco nesmysl nebo to nefunguje, že je něco nemožné, že je na něco pozdě nebo že to není pro vás.
Limity si nastavujeme v hlavě a limity ostatních nejsou těmi našimi. Pracujte na sobě každý den. Dopřejte si laskavé drobnosti vůči sobě samému a svému myšlení. Opakujte si, že „jste dost“. Právě teď. Nemusíte nikde nic shánět, doplňovat si, upínat se. Právě teď jste jako socha skrytá v člověku, která čeká, až ji někdo objeví. Jste to vy, ten sochař a zároveň dílo. Odstraňte možná i letité nánosy nefungujících přesvědčení a myšlenek, negativismu a nevíry, které na vás navršili rodiče nebo škola, pracovní kolektiv nebo série neúspěchů. No a co? Důležité je právě teď. Teď jste celiství a můžete cokoliv. Zbývá tedy uvěřit a vzlétnout. Šťastný let, rackové.
Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Jana Uhlířová, Nový Fénix
