„Když nebudeš mít ráda sama sebe, nikdy nepochopíš, že by tě mohli mít rádi jiní.“ Touto větou se se mnou rozloučila sedmdesátiletá nádherná Francouzka z malebné pohraniční vesničky na hranicích se Španělskem. Stopla jsem si ji v autě, když jsem šla na startovací bod Camina de Santiago. Tato žena ihned pochopila, co je mým problémem a co mě celoživotně trápí. A i to byl jeden důvod, proč jsem se rozhodla se právě na camino vydat. Abych podnikla pouť k sobě samé.
Pocit méněcennosti může zasáhnout kohokoliv bez ohledu na věk, pohlaví či společenské postavení. Hluboce zakořeněný pocit, že nejsme dostatečně dobří, nás může pronásledovat po celý život a ovlivňovat naše vztahy, kariéru i osobní štěstí. Mnoho lidí s tímto vnitřním démonem bojuje navzdory tomu, že navenek mají všechny předpoklady pro úspěch a spokojenost. Proč je pro některé tak těžké milovat sebe sama? Odpovědi často leží hluboko v minulosti, v dětství, ve způsobu, jakým jsme byli vychováváni a jaké vztahy nás formovaly.
Proč jsem já horší než ti ostatní?
Komplex méněcennosti je psychologický stav, ve kterém jedinec pociťuje silný pocit vlastní nedostatečnosti, a to i přesto, že může mít objektivní důvody k sebevědomí. Tento pocit může vycházet z různých oblastí života, včetně sociálních vztahů, kariérních úspěchů, fyzického vzhledu nebo osobních schopností. Studie naznačují, že lidé trpící tímto komplexem často podceňují své schopnosti a přeceňují úspěchy druhých.
Psycholog Alfred Adler byl jedním z prvních, kdo se teorií komplexu méněcennosti zabývali. Podle Adlera se tento komplex vyvíjí v dětství, kdy jedinec pociťuje nedostatek pozornosti nebo lásky od svých rodičů. Tento pocit méněcennosti pak často přetrvává i do dospělosti a ovlivňuje sebepojetí jedince. Moderní studie potvrzují, že dětství hraje klíčovou roli ve vývoji pocitu sebeúcty a že negativní zážitky z tohoto období mohou mít dlouhodobé následky.
Reklama
„Trpět komplexem méněcennosti znamená, že člověk neustále pochybuje o své hodnotě a schopnostech. Tento stav může vést k neustálému srovnávání se s ostatními, což často vyústí v pocit, že nikdy nemůžeme dosáhnout toho, co mají druzí. Tento vzorec myšlení je často sebedestruktivní a může bránit jedinci v tom, aby plně využil svůj potenciál,“ říká pro Flowee osobní kouč Jan Zemek.
Pomoci může i terapie
Psychologické výzkumy ukazují, že jedinci trpící komplexem méněcennosti mají tendenci vyhýbat se výzvám, což dále posiluje jejich pocit nedostatečnosti.
Podle klinické psycholožky Dr. Melanie Greenbergové může být komplex méněcennosti spojen s různými psychickými poruchami, včetně úzkosti a deprese. Greenbergová zdůrazňuje, že terapie, která se zaměřuje na zlepšení sebevědomí a rozvoj pozitivního sebepojetí, může být klíčová pro překonání tohoto problému. Terapie kognitivně-behaviorální (CBT) a psychodynamická terapie se ukázaly jako účinné přístupy k léčbě komplexu méněcennosti, protože pomáhají jedincům rozpoznat a přerušit negativní vzorce myšlení.
Nakonec, komplex méněcennosti není neřešitelný problém. Mnozí lidé, kteří tímto komplexem trpí, mohou díky terapii a práci na sobě dosáhnout významného pokroku. Je důležité si uvědomit, že každý má svou vlastní cestu k sebepřijetí a sebelásce. Jak říká psycholožka Dr. Kristin Neff, „klíčem k překonání komplexu méněcennosti je praxe sebelaskavosti a pochopení toho, že každý z nás má právo na chyby a nedokonalosti. Pravidelná praxe sebelaskavosti může přispět k vytvoření zdravého vztahu k sobě samému a zlepšení celkové psychické pohody.“
Moje cesta k sobě samé
Bylo mi dvaačtyřicet a byla jsem ve vztahu s manipulátorem, který však vypadal, že vyústí ve svatbu. A tu jsem nechtěla. Můj přítel byl Američan, obrovský fešák. Dokonce až takový, že se dívkám všech kontinentů před ním podlamovala kolena, a to bez ohledu na to, že mě v tu chvíli držel za ruku. A to dělal stále. Pořád mi opakoval, že jsem jeho vysněná a že budeme mít perfektní život. Cestovali jsme, potápěli jsme se, za 12 měsíců jsme žili ve 12 zemích, život nemohl být lepší.
Byla jsem v několika dlouhodobých vztazích, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych byla dost dobrá. Vždy jsem si myslela, že mě partner opustí, protože si zaslouží někoho lepšího.
Jenže mně pak umřela maminka. A v tentýž den mě můj princ opustil. Prý mě miloval jako veselou a sebevědomou dívku, ale teď jsem smutná a toxická, a to on v životě nepotřebuje. Moje už tak velmi vratké sebevědomí se ocitlo na hodnotě minus sto, na stupnici od nuly do sta. Nevěděla jsem, co se sebou.
Camino de Santiago se ukázalo jako jedna z cest. V noci se mi o putování zdálo a za dva dny jsem vyrazila. A věci se děly vskutku neskutečné. Hned první bylo setkání s onou Francouzkou ve vesničce hluboko v horách. A pak jen samé podobné, až těžko uvěřitelné věci. Postupně jsem s každou stovkou kilometrů odpouštěla všem kolem sebe, nepřátelům, přátelům, rodině. A nakonec stanula sama před sebou. Leccos se mi povedlo, ale abych si odpustila docela, musela bych asi obejít zeměkouli. Každopádně camino zafungovalo a minimálně rok a půl po něm se „camino efekt“ projevil i na mém životě. Byla jsem šťastná, veselá, bezstarostná, uměla naslouchat, znovu jsem obnovila mnohá přátelství. Celkově mi tato pouť dala strašně moc. Ale upřímně, musela bych ji chodit každé dva roky.
Sebevědomí postupně zase kleslo, ale už nikdy do hlubin, kde jsem byla po maminčině smrti a odkopnutá od „perspektivního“ a věčně se usmívajícího přítele.
Martinův příběh: Terapie jako cesta z temnoty
Martin Hanák, čtyřicetiletý IT specialista, měl od dětství pocit, že nikdy nedosáhne toho, co od něj ostatní očekávají. „Vyrůstal jsem v rodině, kde byla hodnotou mít úspěch a výsledky. Nikdy jsem necítil, že by mě rodiče měli rádi jen tak, pro to, jaký jsem. Musel jsem si jejich lásku zasloužit. Tento pocit jsem si s sebou nesl do dospělosti a ovlivňoval každý aspekt mého života od vztahů po kariéru. I když jsem dosáhl kariérního úspěchu, nikdy jsem nebyl spokojený. Stále jsem měl pocit, že nejsem dost dobrý,“ svěřuje se Martin.
Po několika neúspěšných vztazích, které ho jen utvrzovaly v jeho pochybnostech, se Martin rozhodl vyhledat odbornou pomoc. A postupně se drápe ze dna výš a výš. Uvědomuje si ale, že terapie bude možná jeho celoživotním společníkem.
Podle psychoterapeutky Dr. Christine Schaffnerové je pocit méněcennosti často spojen s hluboko zakořeněnými vzorci myšlení, které si člověk nese z dětství. „Terapie byla pro mě obrovským zlomem. Naučil jsem se, že moje hodnota nespočívá v tom, co dělám, ale v tom, kdo jsem. Bylo to, jako bych se konečně podíval do zrcadla a viděl sám sebe takového, jaký skutečně jsem,“ říká Martin. I když je cesta k úplnému sebepřijetí dlouhá, Martin se naučil vážit si sebe sama a začal si uvědomovat, že si zaslouží lásku a respekt – nejen od ostatních, ale především od sebe samého.
Utekla jsem před sebou na ostrov
Petra Malíková, třicetiletá manažerka v prosperující firmě, měla na první pohled vše, co si mohla přát – skvělou kariéru, přátele a pohodlný život. Přesto se každé ráno budila s pocitem, že není dost dobrá. „Nikdy jsem necítila, že jsem pro něco dostatečná,“ přiznává. „Vždy jsem měla pocit, že musím ostatním něco dokazovat, abych si zasloužila jejich uznání.“ Tento vnitřní pocit méněcennosti ji pronásledoval od dětství, kdy byla neustále srovnávána se svými úspěšnějšími sourozenci.
Lidé trpící pocitem méněcennosti mají tendenci hledat potvrzení své hodnoty ve vztazích, což může vést k jejich nestabilitě.
Petra se rozhodla, že musí udělat radikální změnu. Po mnoha letech vnitřního boje se rozhodla splnit si svůj sen a dokázat hlavně sobě samé, že má na to začít jinde a znovu. Doufala, že během své cesty a v životě v přírodě najde odpovědi na své otázky a konečně se zbaví pocitu méněcennosti. „Byla to nejtěžší a zároveň nejúžasnější zkušenost mého života,“ vzpomíná Petra, která se vrátila zpět do Čech po dvou letech života na indonéském ostrově. A náboj, který tam našla, si stále drží i po dalších dvou letech „Dny na ostrově byly plné fyzické námahy, ale také času na přemýšlení. Nebyl tam signál, internet, nejbližší město hodinu a půl lodí. Uvědomila jsem si, že musím přestat hledat uznání u ostatních a začít si vážit sama sebe. Strašně moc jsem toho dokázala, pomohla tam postavit resort. Ale hlavně jsem postavila na nohy sebe samu.“ Po návratu ze své „cesty ke znovuzrození“, jak to nazývá, začala Petra pracovat v nové firmě, má přítele, brzy i rodinu a je spokojená.
Klářin příběh: Vztah jako dvousečná zbraň
Poslední příběh je příběhem Kláry Hájkové, sedmadvacetileté učitelky. Klára vždy, stejně jako mnoho žen, hledala svou hodnotu ve vztazích. „Byla jsem v několika dlouhodobých vztazích, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych byla dost dobrá. Vždy jsem si myslela, že mě partner opustí, protože si zaslouží někoho lepšího,“ říká Klára. Tento pocit méněcennosti jí nedovolil, aby si plně užívala blízkost a lásku, kterou jí její partneři dávali. Nakonec se její obavy často stávaly sebenaplňujícím proroctvím, když vztahy skončily.
Podle psychologických studií mají lidé trpící pocitem méněcennosti tendenci hledat potvrzení své hodnoty ve vztazích, což může vést k jejich nestabilitě. Po posledním rozchodu, který Kláru hluboce zasáhl, se rozhodla, že musí něco změnit. I ona začala navštěvovat terapeuta, který jí pomohl pochopit, že hledání lásky a potvrzení od ostatních není cesta k dlouhodobému štěstí. „Bylo pro mě těžké přiznat si, že jsem své štěstí vkládala do rukou druhých. Ale postupně jsem se naučila, že jediný člověk, který mě může udělat šťastnou, jsem já sama.“ Klára stále pracuje na svém sebepřijetí, ale nyní už ví, že její hodnota nezávisí na tom, zda ji někdo miluje, ale na tom, jak moc dokáže milovat sama sebe.
Dětství je tabula rasa
Podle psycholožky Mgr. Jany Novákové, která se specializuje na sebehodnotu a mezilidské vztahy, je pocit méněcennosti často zakořeněn v dětství a rodinných vztazích. „Děti, které vyrůstají v prostředí, kde jsou neustále srovnávány s ostatními nebo kde se jim nedostává bezpodmínečné lásky, mohou v dospělosti trpět pocitem, že nejsou dost dobré,“ vysvětluje. „Klíčem k překonání tohoto pocitu je naučit se vážit si sebe sama nezávisle na názoru ostatních. Terapie, duchovní cesta nebo hlubší práce na sobě mohou být velmi účinnými nástroji, jak tento pocit překonat.“
Jana Nováková doporučuje, aby se lidé trpící pocitem méněcennosti zaměřili na posilování svého sebepřijetí a sebelásky. „Není to snadná cesta, ale je to cesta, která stojí za to. Naučit se milovat sami sebe je základním kamenem pro šťastný a naplněný život,“ říká. Doporučuje také, aby lidé, kteří mají potíže se sebeláskou, hledali podporu u odborníků nebo ve skupinách, kde se mohou podělit o své zkušenosti a najít porozumění.
Sám se sebou a v sobě
Pocit méněcennosti je silným a často destruktivním pocitem, který může ovlivnit všechny oblasti našeho života. Přestože jeho kořeny sahají hluboko do minulosti, existují způsoby, jak se s ním vypořádat a překonat ho. Ať už prostřednictvím duchovních cest, terapie nebo vědomé práce na sobě, je možné nalézt cestu k sebepřijetí a sebelásce. Důležité je uvědomit si, že hodnota každého z nás není závislá na tom, co si o nás myslí ostatní, ale na tom, jak moc si vážíme sami sebe.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
