Máte pocit, že umíráte a potřebujete sanitku. Za chvíli nechápete, proč jste tak šíleli, vypráví o panické atace Aneta

„Myslíte si, že umíráte. Bojíte se, nevíte, zdali si budete muset zavolat sanitku, nebo zešílíte. Opravdová panická ataka vás dostane do pekla,“ popisuje 38letá Aneta svůj panický záchvat. To, co říká, opravdu nechcete prožít. Jen si představte, že se chystáte na cestu vlakem, dojdete na nádraží, i s časovým předstihem, ale pak stejně neodjedete. Chaos, hluk a dav lidí ve vás probudí panickou ataku, kterou nedokážete zvládnout.

„Na paniky trpím už deset let, ale stejně si vždycky najdou cestu, jak mě vyděsit. Nejhorší jsou místa, kde může nastat nějaký stres,“ svěřuje se Aneta, která vzpomíná na jednu ze svých silných panických atak.

„Stála jsem v hale na nádraží a čekala, až na tabuli vyskočí, na kterou kolej vlak přijede. Jenže pak do mě omylem strčil nějaký pán a hned vzápětí kolem mě prošel dav turistů. Do toho tam stále nenaskakovala informace, kam má vlak přijet, i když už byl čas. V tu chvíli se mi panika rozjela. Chtěla jsem si sednout, ale nebylo kam. Cítila jsem se unavená a potřebovala jsem se o něco, nebo spíš o někoho, opřít. Rozhodla jsem se, že si koupím v obchodě vodu, ale byla tam fronta. Nechala jsem vodu vodou a vyšla se opět podívat, jestli už na tabuli není informace o vlaku. Byla a já se lekla, že to nestihnu. Běžela jsem na peron, ale cítila jsem čím dál větší slabost.

I v tomhle stavu jsem si uvědomovala, jak bláznivě vypadám. Co si o mně asi myslí? Že jsem opilá či zdrogovaná? Vysvětlovala jsem jim, že mi je špatně a že nemůžu dýchat, ale že to je jen panika a že potřebuji uklidnit. Nevěděli, co se mnou.

Když jsem k vlaku doběhla, nemohla jsem nastoupit. Srdce mi bušilo a nemohla jsem dýchat. Tedy mohla, ale myslela jsem si, že ne. Otočila jsem se na nějakou paní, a řekla jí, že potřebuji pomoc, ale byla to cizinka. Anglicky bych v tomhle stavu nedostala ze sebe ani slovo. Brečela jsem. Utíkala jsem k hloučku lidí a prosila je o pomoc. I v tomhle stavu jsem si uvědomovala, jak bláznivě vypadám. Co si o mně asi myslí? Že jsem opilá či zdrogovaná? Vysvětlovala jsem jim, že mi je špatně a že nemůžu dýchat, ale že to je jen panika a že potřebuji uklidnit. Nevěděli, co se mnou,“ vzpomíná Aneta.

Jako blázen

Aneta si s odstupem času uvědomila, že není dobré cizí lidi tahat do jejích problémů. Vysvětlila jí to terapeutka. Podle ní totiž ti, kteří nevědí, co je panická ataka, budou panikařit s vámi, podpoří ve vás strach. Anebo se k vám otočí zády. Ani jedno nepotřebujete. Potřebujete někoho, kdo vás zklidní a kdo vás bude zároveň brát vážně, nebude zlehčovat vaše pocity, ale na druhou stranu ve vás nebude strach a paniku podporovat. A tohle umí málokdo.

„Zavolali sanitku, co taky měli dělat? Protože oni nevědí, co mi je. A fakt se to blbě vysvětluje,“ pokračuje Aneta, která dále popisuje situaci v sanitce. „Udělají vám nějaké základní vyšetření a už tuší, že to je spíše ve vaší hlavě. Teď už záchranáři vědí, co je panická porucha, ale pamatuji si, že mi tenkrát vynadali. Nebo to je silné slovo, ale řekli mi, že mi nejspíš nic není, že zbytečně hysterčím. A pak mě odvezli na pohotovost.“

Je to, jako by na vás někdo mířil pistolí, nebo jste měli křeče a věděli, že jste snědli něco otráveného a potřebujete okamžitou pomoc. To byste taky přeci vyváděli, ne?

„Mezitím jsem se zklidnila, protože jsem byla v rukou lékařů. A tak jsem čekala v čekárně asi hodinu a půl a pak šla za doktorkou, která moc nechápala, co tam dělám,“ vzpomíná a dodává, že panika může snadno rychle odejít, a pak na vás není nic vidět. „Jste hrozně vyčerpaní, ale jinak vám nic není. Zkrátka v jednu chvíli bojujete o život, a pak jste klidní a nechápete, proč jste tak šíleli,“ vysvětluje Aneta, která od té doby chodí pravidelně na terapie. „Díky bohu za to, protože tam jsem se naučila s panikou zacházet,“ je vděčná za svou terapeutku Aneta.

Sem tam se o ni panika pokusí, ale dokáže jí dechovými technikami zvládnout. „Také je dobré si uvědomit, že to je jen panika, že se vám nic neděje. Já si například sáhnu na nohy, ruce, vidím, že to tělo funguje, akorát se klepe. Pomáhá mi si říct, že kdyby to byl infarkt, asi bych nemohla normálně jít.“ Dnes už Aneta panické ataky zvládá, ale přesto ji sem tam nějaká překvapí.

Nepřipravená

„Nedávno se mi stalo, že jsem jela na výlet. Něco mě tam píchlo a začal mi natékat prst a pak celý hřbet ruky. Chladila jsem si to v řece, ale bolelo to jako čert. No a já si vsugerovala, že to bude natékat dál a dál a že jsem možná alergická, a kdo ví, co se stane. Prostě takhle se vám zblbne mozek. Běžela jsem na vlak. A do toho jsem začala brečet. Myslela jsem si, že se třeba kolemjdoucí zeptají, co se mi děje, ale nikdo nic. Podle mě si jen ťukali na čelo, co je to za hysterku. Čím více jsem se blížila na nádraží, tím více jsem měla strach. Ale už jsem se nebála kvůli tomu, že mě píchla vosa. Bála jsem se, že tu paniku nezastavím.“

V jednu chvíli bojujete o život, a pak jste klidní a nechápete, proč jste tak šíleli.

„Techniky na zklidnění jsou dobré, ale od určitého momentu to prostě nedáte. Stahoval se mi krk a už to nešlo zastavit. Vzala jsem si na uklidnění xanax, ale ten nezabere hned. Chtěla jsem domů, ale bála jsem sednout na vlak. Vrátila jsem se tedy k řece a rozhodla se někoho poprosit o pomoc. Zastavila jsem dvě holky. Musela jsem působit asi hodně vystrašeně, protože mi řekly, ať si sednu na trávu a uklidním se. Ale ono to fakt pomohlo, protože neměly vůči mně žádné předsudky, chovaly se mile a řekly mi, že ta nateklá ruka není nic neobvyklého a také že tam se mnou budou, dokud mi nezabere ten prášek. Udělaly vše správně,“ pochvaluje si Aneta, která se s nimi po deseti minutách rozloučila a pak šla normálně na vlak. „Ještě mi nebylo úplně dobře, ale cítila jsem se trapně.“

„Šla jsem a stále brečela, ale po chvíli prášek zapůsobil a bylo po všem. Ucítila jsem obrovskou úlevu. Zároveň jsem se styděla za to, co jsem provedla,“ říká Aneta, která musí žít s tím, že ji panika může takhle překvapit. Nejvíce jí vadí strach, kdy neví, jak vše dopadne.

„Když si myslíte, že nemůžete dýchat, tak je vám fuk, že ve skutečnosti dýchat můžete, prostě prožíváte peklo,“ doplňuje. Kromě toho také cítí hanbu. „Až zpětně mi pak dojde, jak jsem vyváděla. Fakt musím působit divně. Celému světu bych ale chtěla vzkázat, že je to porucha. My panikáři nejsme blázni, jen prostě špatně odhadneme situaci. Je to, jako by na vás někdo mířil pistolí, nebo jste měli křeče a věděli, že jste snědli něco otráveného a potřebujete okamžitou pomoc. To byste taky přeci vyváděli, ne?“ obhajuje své chování Aneta, která zároveň doufá, že se jednou panik zbaví nadobro.