Už jste někdy o někom řekli, že je hypochondr? Nebo někdo o vás? S velkou pravděpodobností ano. Tento termín je široce rozšířený, a co si budeme – také velmi pejorativní. Schválně, koho si pod hypochondrem představíte? Ufňukanou hysterku, která na sebe chce upozornit domnělými bolístkami? Nebo kultovního Bolka Polívku v Obecné škole, který se chodil převlékat do černého saka, aby s ním do rakve neměli moc práce?
Právě z těchto důvodů je hypochondrie zastaralý název. Aktuálně lékaři používají spíše termín „nadměrná úzkost z nemocí“ (IAD - Illness Anxiety Disorder).
Pro pacienty s touto úzkostnou chorobu je charakteristické přesvědčení, že je jejich zdraví v ohrožení. Často jde o nutkavou úzkost z vážných nemocí – od rakoviny (karcinofobie) přes kardiovaskulární až po neurodegenerativní choroby, jako je například roztroušená skleróza, která má celou řádku nespecifických příznaků.
Celé to vygradovalo, když jsem si zkusila své příznaky zadat do vyhledávače a všechno odpovídalo roztroušené skleróze.
Přesně to byla i první „sebediagnóza“, se kterou na počátku svých úzkostí bojovala moje kamarádka Petra. „Zpětně vnímám, že toho na mě v té době bylo moc. Měli jsme dvě malé děti necelé dva roky po sobě. Mladší dcera byla nespavé miminko a starší syn měl v té době ukázkové výbuchy vzteku. Manžel byl celý den v práci a neměli jsme nikoho na hlídání. Měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout sama. Vždyť jsou přece mámy, co zvládají i mnohem víc, ne?“
„Potom jsem začala pociťovat podivné příznaky. Cukání ve svalech, mravenčení po zádech, pocit, jako by mi lezl ve vlasech hmyz. Měla jsem někdy problém zaostřit a výrazně se mi zhoršil spánek. Celé to vygradovalo, když jsem si zkusila své příznaky zadat do vyhledávače a všechno odpovídalo roztroušené skleróze.“
Nejde myslet na nic jiného
„Od té doby se můj zdravotní stav změnil v posedlost. Nacházela jsem na sobě další a další jasné známky nemoci. A v hlavě mi přitom vířila jediná myšlenka: „Kdo se postará o děti? Jaké budou mít asi dětství, když budou mít mámu na vozíku a po rehabilitačních ústavech?“
Většina lidí by se nejpozději v této fázi objednala k lékaři, Petra to ale neudělala – ze strachu, že jí bude nemoc potvrzená. Pro nadměrnou úzkost z nemocí je totiž také typické vyhýbavé chování.
Pacienti s IAD měli zvýšenou úmrtnost na kardiovaskulární, ale i respirační nemoci. Dlouhodobá hladina stresu zkrátka neprospívá ani našemu srdci, ani celkové imunitě.
Na neurologii jsme tak za měsíc zašly až spolu – když se mi podařilo ji konečně přesvědčit, že to je jediné řešení, jak se pohnout dál. Následná série podrobných vyšetření přinesla jednoznačné výsledky – Petra byla úplně zdravá. „Měla byste si ale najít psychologa nebo terapeuta,“ doporučila jí sympatická neuroložka. Petra nad tím v nadšení mávla rukou. „Všechno ze mě spadlo. Konečně jsem se mohla najíst, vyspat, radovat se z maličkostí, hrát si s dětmi bez černých scénářů.“ Klid ale nevydržel moc dlouho. Za krátkou dobu byla Petra opět ustaranou hromádkou neštěstí. Tentokrát měla nezvladatelný strach z rakoviny vaječníků.
„Je přirozené, že máte obavy o své zdraví, zvlášť pokud se ve vaší rodině vyskytuje nějaké onemocnění nebo jste byli často nemocní třeba v dětství,“ říká doktorka Tobinová pro Henry Ford Health. „Ale IAD je jiná. Úzkost je tak silná, že zcela změní a ovládne váš každodenní život.“
5 let života
„Vždyť to nic není,“ může si vydechnout většina lidí s nadměrnou úzkostí z nemocí, když jim lékař vyvrátí jejich další katastrofický scénář.
Je a není. Kromě dopadu na už tak přetížený zdravotní systém má podle nové švédské studie tato porucha dopad i na zdravotní stav. Rozhodně přitom nejde o nepodstatný vzorek:
Švédští vědci sledovali po dvě desetiletí přibližně 42 000 lidí, z nichž mělo 1000 nadměrné obavy o své zdraví. Během tohoto období úzkostní lidé umírali v průměru o pět let dříve než ti, kteří se o své zdraví a život nestrachovali.
Jak by se dalo čekat, pacienti s IAD měli zvýšenou úmrtnost na kardiovaskulární, ale i respirační nemoci. Dlouhodobá hladina stresu zkrátka neprospívá ani našemu srdci, ani celkové imunitě.
Zajímavé ale je, že tito lidé neměli vyšší míru úmrtnosti na rakovinu. Onkologické nemoci jsou totiž pro skupinu lidí s úzkostí o zdraví strašákem číslo jedna.
Reklama
Hlavní příčinou nepřirozených úmrtí v kohortě s IAD byla sebevražda, a to nejméně čtyřnásobně více než u zdravých vrstevníků. Toto alarmující číslo jen dokládá bolest, s jakou lidé s IAD žijí po celé dlouhé roky.
Mám IAD?
Otázkou zůstává: kde je ta správná míra? Co je ještě zodpovědný přístup k vlastnímu zdraví a co už patologický strach?
Přesnou odpověď šitou na míru vám osobně by vám dal zkušený psycholog nebo psychoterapeut. Zvažte, zda se na ně neobrátit, pokud pociťujete:
- Časté nebo neustálé obavy z toho, že jste nebo budete nemocní.
- Při prvních příznacích běžných zdravotních potíží „ztrácíte hlavu“ a myslíte na nejhorší.
- Rozruší vás jen myšlenky na nemoc, nebo třeba čtení článků o nemocech.
- Máte potřebu často kontrolovat svůj zdravotní stav a ujišťovat se, že je vše v pořádku.
- Chodíte pro tato ujištění často k lékaři, anebo se ordinacím a nemocnicím naopak vyhýbáte v panickém strachu z vážné diagnózy.
- Vaše pocity a „předtuchy“ se nemusí týkat jen jedné nemoci, ale různých nemocí – obvykle vážných.
- Nedovedete si své pocity a příznaky vysvětlit jinak než tím, že trpíte nějakou nemocí.
Jak z toho ven?
Především tím, že sami sobě přiznáte, že máte psychický, a nikoliv fyzický problém. Není potřeba panikařit, s IAD se dá velmi úspěšně bojovat například pomocí kongnitivně-behaviorální terapie. Ostatně díky terapii má dobrý konec i příběh mé kamarádky Petry:
„Na KBT terapii se nás sešlo 15 vyděšených lidí. Nejdřív jsem se styděla, ale pak bylo vlastně hrozně osvobozující mluvit o tom, co všichni znali – googlování příznaků, probdělé noci, panika v čekárnách akutního příjmu. Zjistila jsem, že příčina mých úzkostí byla v komplikovaném dětství – a moje vlastní mateřství tuhle „zátku“ odšpuntovalo.“
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
