Jan Vojáček: Proč stále tančíme na hraně propasti?

Pokud se jako člověk a vlastně i jako lékař s nadhledem podívám kolem sebe, tak si říkám: „Proč!?“ Proč v době technologického rozmachu, proč v době vzniku umělé inteligence, v době gigantického vývoje informačních technologií lidé stále musí trpět a mít chronické nemoci?

Proč se dožíváme relativně vysokého věku, ale za cenu života v bolesti, v nemoci, snížení kognitivních a pohybových schopností. Proč je průměrný věk dožití ve zdraví 62 let stejný jako v roce 1962? Proč ročně zemře 25 tisíc lidí na cukrovku, proč se stává zabijákem čím dál mladších lidí rakovina, proč stále ještě umíráme a trpíme na onemocnění srdce a cév, proč čím dál mladší lidé mají neurodegenerativní onemocnění?

Proč jsme drženi v šachu

Proč žijeme častokrát život bez energie, fyzické i duševní, život v bolesti s hrstí léků na každý den, či život, v němž jsme závislí na pomoci druhých? Nemáme snad kontrolu nad naším osudem, nad svým zdravím? Nemáme technologie, které by nám otázky o příčinách chronických nemocí zodpověděly? Víme toho dnes málo o fungování lidského organismu? Víme toho málo o tom, co náš život a zdraví ovlivňuje?

To, že existuje rozhodně více důvodů, proč nejsme stále schopni dostat pod kontrolu civilizační onemocnění, je jasné, ale na vrcholku této pyramidy může být právě stav naší mysli.

Ne. Opak je pravdou. Víme toho velmi mnoho. Právě díky informačním technologiím, výkonným počítačům či umělé inteligenci dnes není problém cokoliv rozklíčovat, informace ověřit a relevantně pospojovat. A přesto jsme drženi v šachu. Tvrdí se, že neexistuje řešení na zdravotní problémy 21. století. Je nám tvrzeno, že existují nevyléčitelné nemoci. Jak to tedy je?

Otázka kognitivní disonance

Pamatuji si na zajímavou diskuzi o současném stavu zdravotní péče s kamarádkou, a ta mě upozornila na jeden pojem, který mi významně osvětlil, "proč" se stále motáme v bludném kruhu vzrůstajícího počtu chronických onemocnění. Tím pojmem je takzvaná kognitivní disonance. Je to stav mysli, který vzniká rozporem mezi dvěma kognicemi, například mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.

Proč by se zrovna kognitivní disonance mohla podílet na současné epidemii chronických nemocí? Trochu tento pojem dovysvětlím. Na co tento pojem vlastně poukazuje? Poukazuje na to, že může existovat něco jako "skutečný stav věci" a něco jako náš "osobní postoj". Ten je založen na našich zkušenostech, přesvědčeních, zvycích, na naší víře, našich znalostech. Mezi těmito dvěma fenomény, tedy naším postojem a skutečným stavem věci, může vzniknout onen nebezpečný "rozpor".

Všichni jsme jen lidé a máme svoje slabosti. A bohužel častokrát lidé, kteří mají vysoké IQ a rozhodují o směrech současné péče o zdraví, nemají schopnost vidět věci v širších souvislostech.

A co když jsou někteří lídři, profesoři v různých oblastech péče o zdraví a prevence a v různých dalších oborech, ve stavu kognitivní disonance. V tom případě by svoje návyky, zkušenosti, víru a svoje znalosti upřednostňovali před "skutečným stavem věci". To, že existuje rozhodně více důvodů, proč nejsme stále schopni dostat pod kontrolu civilizační onemocnění, je jasné, ale na vrcholku této pyramidy může být právě tento stav mysli.

Připustit si, že naše názory nemusí být ty jediné správné. To je hlavní úkol odborníků, kteří se zabývají civilizačními chorobami.

Když máte zastřený pohled

Dám nějaký jednoduchý příklad. Pokud někdo rád jí, může potom vystupovat proti držení půstů, nebo nebude tento nástroj relevantně zapojovat do odborné rozvahy. Pokud někdo bude mít rád cukr, může najít obhajobu, proč je cukr neškodný. Pokud někdo rád sportuje, může považovat sport za všelék, pokud někdo nechce ubližovat zvířatům a je vegan, může považovat a obhájit si veganství jako jediný možný racionální a zdravý způsob stravování.

Pokud má lékař k dispozici pouze jeden pohled na určitou nemoc bez širších souvislostí, může uvěřit, že je daná nemoc nevyléčitelná, třeba jako roztroušená skleróza. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Myslíte si, že toto na poli péče o zdraví a medicíny založené na důkazech není mezi odborníky možné? Všichni jsme jen lidé a máme svoje slabosti. A bohužel častokrát lidé, kteří mají vysoké IQ a jsou v těchto vrcholných pozicích, jež rozhodují o směrech současné péče o zdraví, nemají schopnost vidět věci v širších souvislostech.

Mnozí nemají kuráž zvednout prapor změny v uvažování o lidském zdraví v 21. století, přestože je jasné, kam jsme dospěli a z jakých důvodů. S tím se bohužel pojí druhá vlastnost a tou je arogance. Pokud by současný systém zdravotní péče byl moudrý a nikoli arogantní, kriticky by pohlédl na své současné nástroje a musel by vyhodnotit mnohé z nich jako nefunkční. Zároveň by připustil tyto hranice a vzal by do hry jiné pohledy na daný problém, tedy konkrétně hlavně nemoc. Je to tak, jak řekl Albert Einstein: „Problém nelze vyřešit ze stejné roviny uvažování, ze které vznikl.“

Kdo nás dovede do pohody

Takže proč tancujeme na hraně propasti? Protože tento systém reprezentují chytří lidé, ale s omezeným vnímáním širších souvislostí, navíc arogantní natolik, že nepřipustí omezení, do kterých je jejich systém vzdělání uvrhl. To celé je řízeno penězi farmaceutického průmyslu, což není těžké dohledat. Všechny hlavní odborné organizace jsou sponzorovány farmaceutickými firmami.

Nelze všechny házet do jednoho pytle, ať si každý sám sáhne do svědomí, do jaké míry je zaslepen některými již překonanými dogmaty v péči o zdraví. Medicína je umění léčit. Lékař by měl být průvodcem změnou, která znamená nastolení rovnováhy jeho klienta, tedy obnově zdraví, a nikoli jen "blokátorem" určitého nežádoucího symptomu.

Věřím, že náš život může být dlouhý, ale zároveň kvalitní po všech stránkách a že můžeme umřít zdraví, s úsměvem na tváři a s poděkováním za kvalitní život do posledních chvil. K tomu ale musíme zodpovědně přistoupit ke svému zdraví.

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako "stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Tedy nejedná se jen o absenci nemoci nebo vady. Přestože toto je užitečná a přesná definice, dá se považovat za idealistickou a nerealistickou. Podle této definice WHO se dá klasifikovat 70 až 95 % lidí jako nemocných nebo postižených (podle Wikipedie vadou či nepohodou).

Podle mě tato definice z Wikipedie zase tak nerealistická není. Ale potřebuje aktivní součinnost a přístup člověka ke svému zdraví. Pokud se dnes někdo chce o sebe starat, musí znát "skutečný stav věci" a dostat relevantní informaci, co má ve svém životě změnit. Doufám, že se blížíme do doby, kdy nebude existovat lidské utrpení v takové podobě, jak je tomu dnes. V podobě bolesti fyzické i psychické. Věřím, že náš život bude dlouhý, ale zároveň kvalitní po všech stránkách a že doslova umřeme zdraví, s úsměvem na tváři a s poděkováním za kvalitní život do posledních chvil.

K tomu ale musíme zodpovědně přistoupit ke svému zdraví. A změna musí vyjít od každého z nás, z naší vůle se změnit, vyléčit, vytvořit tak tlak na aroganci a požadovat moudrost.