Na první pohled se zdá, že být dítětem je to nejkrásnější období života. Bezstarostné hraní, minimum povinností a všudypřítomná rodičovská péče. Děti ovšem čelí mnoha výzvám, které jim mohou připadat stejně náročné jako nám naše dospělé problémy.
Já tu druhou třídu nezvládnu
„Pamatuju si, jak šel před lety můj syn do druhé třídy. Ve škole neměl problémy, všechno mu šlo. Byl jsem strašně překvapený a úplně mi zlomilo srdce, když jsem ho našel o prázdninách sedět v domě a držet si hlavu v dlaních. Zeptal jsem se ho, co se děje, a on mi odpověděl, úplně zničený: Tati, když já mám strach, že tu druhou třídu nezvládnu,“ vzpomíná Stanislav Holeček (47 let). Jde o typickou ukázku toho, že i malé děti mají své velké starosti a není vůbec důležité, jak se jeví nám.
Představte si, že jste opět dítětem. Vše je nové, neznámé a často zmatené. Musíte se postupně naučit spoustu věcí – od základních dovedností, jako je chůze a mluvení, až po složité sociální interakce. Jako dospělí tu více, tu méně chápeme zákonitosti života v širší společnosti, děti se ale musí orientovat v pravidlech a očekáváních, která jsou jim často nejasná. Navíc se často setkávají s pocity nejistoty a strachu, které se dospělým mohou zdát nepatrné, ale pro děti jsou velmi reálné. Nepočítaně příkladů vidíme denně třeba na dětském hřišti – zatímco některé děti se vrhají bezhlavě na každou prolézačku, jiné s hrůzou stojí na vrcholu skluzavky a nejsou schopné udělat ani krok. Pokud jim nedodáme odvahu nebo nepodáme pomocnou ruku, vrátí se a raději slezou ze schůdků dolů. A je to v pořádku. Některé děti prostě jen potřebují více času a rozhodně to neznamená, že budou bojácné anebo ustrašené celý život.
Reklama
V červnu 2024 jsme navštívili mateřské školy a hovořili s dětmi (samozřejmě se souhlasem rodičů) a odborníky, abychom získali co nejautentičtější pohled na jejich každodenní výzvy.
Vstup do velkého světa
Jednou z prvních velkých a objektivně skutečných výzev, se kterou se děti setkávají, je začátek školní docházky. Pro mnohé děti je přechod z domácího prostředí do školky obrovským skokem. Najednou jsou obklopeny spoustou nových lidí a situací, které musí zvládnout. Jak to vnímají samotné děti?
„Mám ráda svou paní učitelku, ale občas je ve školce moc hlučno a mám z toho bolavou hlavu,“ říká pětiletá Anička. „Někdy nevím, co mám dělat, když se ostatní děti hádají.“
Podobné pocity sdílí i její spolužák Tomáš: „Nejvíc se bojím, když mám něco říct před celou třídou. Bojím se, že se mi budou ostatní smát.“
Zeptala jsem se i svého pětiletého syna, co mu ve školce vadí. „Nejvíc mi vadí, když si ráno obleču něco na sebe a cítím se jako fešák. A pak přijdu do školky a oni se mi smějou, třeba proto, že mám růžový tričko, nebo mi říkají, že kluci nenosí trička se zvířatama. To je mi pak líto. Já ale nechci nosit trika se superhrdinama, nelíbí se mi to, mám rád zvířata,“ řekl Tobík.
Někdy se cítím hloupě, když mi nejde matematika, a ostatní ji umí. Rodiče mi říkají, že musím víc cvičit, ale já se cítím, že nikdy nebudu tak dobrý jako ostatní.
Podle psycholožky Martiny K. Novákové je strach z posměchu a sociální izolace jednou z nejčastějších dětských obav. „Děti si velmi rychle všimnou, jak na ně reagují ostatní, a to může výrazně ovlivnit jejich sebevědomí. Je důležité, aby učitelé a rodiče byli k těmto pocitům citliví a pomáhali dětem je překonávat,“ vysvětluje Nováková.
Když doma není pohoda
Další velkou výzvou pro děti je rodinné prostředí. I pokud se rodiče snaží vytvářet pro své děti co nejpříjemnější domov, není vždy možné vyhnout se konfliktům a stresovým situacím. Děti jsou velmi citlivé na nálady a emoce svých rodičů a často si přebírají jejich stres. Přitom děti potřebují hranice a limity, které jim dáváme my, jejich nejbližší.
Šestiletá Klárka se svěřila: „Když se maminka s tatínkem hádají, cítím se smutná a nevím, co mám dělat. Někdy se schovám pod stůl. A vezmu si s sebou svého koníčka, abych nebyla sama. Je mi strašně smutno a nevím, co mám dělat. Tolik bych chtěla mamince pomoci, ale tatínek by se pak zlobil ještě víc.“
Podle Martiny K. Novákové je důležité, aby rodiče své děti před zbytečným stresem chránili. „Děti potřebují stabilitu a pocit bezpečí. Konflikty mezi rodiči pro ně mohou být velmi traumatizující a jejich následky si pak mohou nést i do svých vztahů, někdy i celý život. Rodiče by měli mít na paměti, že jejich hádky a neshody ovlivňují i jejich děti, a měli by se snažit vtahovat děti do svých sporů co nejméně, pokud vůbec.“
Nesplnitelná očekávání a sociální tlak
Děti také čelí značným sociálním tlakům a očekáváním. Už od raného věku jsou vystaveny srovnávání s ostatními – ve škole, v rodině, na hřišti. Musí se naučit, jak zvládat konkurenci a jak se vyrovnat s neúspěchem.
Úsměvy prvního školního dne mohou brzy vystřídat obavy.
Osmiletý Matěj P. se nám svěřil: „Někdy se cítím hloupě, když mi nejde matematika, a ostatní ji umí. Rodiče mi říkají, že musím víc cvičit, ale já se cítím, že nikdy nebudu tak dobrý jako ostatní.“
Podle odborníků je důležité, aby rodiče a učitelé dětem poskytovali podporu a motivaci, ale zároveň jim dávali prostor k tomu, aby se mohly vyrovnat se svými neúspěchy. „Děti potřebují vědět, že je v pořádku udělat chybu a že neúspěch je součástí učení,“ zdůrazňuje psycholožka Nováková.
Vymoženosti moderní doby – lákavé, ale stresující
Také moderní doba je pro mnohé děti výzvou, která je v mnohém příjemná, ale může s sebou přinést i výzvy s technologiemi spojené. Přístup k internetu a sociálním médiím je pro děti velmi lákavý, ale také nebezpečný: Mohou se setkat s kyberšikanou, závislostí na hrách a sociálních sítích, což může mít postupný negativní dopad na jejich psychiku. „Na internetu je spousta zajímavých věcí, ale někdy mě ostatní děti šikanují na sociálních sítích. Bojím se jim to říct, protože by to mohlo být ještě horší,“ svěřila se nám osmiletá Eliška.
Rodiče by měli být obezřetní a sledovat, jaké stránky jejich děti navštěvují a jak tráví čas online. „Je důležité, aby děti měly ohledně používání technologií stanovené jasné hranice a aby rodiče byli aktivně zapojeni do jejich online života,“ radí psycholožka Horáková.
Okolní svět a znalosti o něm děti sají jako houby
I přesto, že jsou děti velmi zranitelné, je dětství především obdobím radosti a objevování. Protože je všechno nové, neznámé a lákavé, děti mají neuvěřitelnou schopnost vidět svět očima plnýma zvědavosti. Z toho pak pramení i jejich schopnost radovat se z maličkostí.
Na internetu je spousta zajímavých věcí, ale někdy mě ostatní děti šikanují na sociálních sítích. Bojím se jim to říct, protože by to mohlo být ještě horší.
Jejich fantazie je přitom neskutečný dar, který bychom měli coby dospělí podporovat a rozvíjet. A děti vědí, že okolní svět je dokonalé a nekonečné hřiště. Jak nám řekla pětiletá Natálka: „Miluju hrát si na zahradě a objevovat nové věci. Když najdu broučka nebo kytičku, cítím se jako objevitel. A doufám, že brzy dostanu i mikroskop, abych se mohla podívat ještě víc!“
Děti potřebují prostor pro hru a objevování světa kolem sebe. Hraní jim pomáhá rozvíjet kreativitu, sociální dovednosti i emocionální inteligenci. Hra je pro ně nesmírně důležitá. Pomáhá jim učit se, jak řešit problémy, jak spolupracovat s ostatními i jak vyjadřovat emoce.
Děti jsou ale pořád děti
I když máte doma nadané dítě, dítě kreativní, nebo třeba dokonce geniální, nikdy nezapomínejte, že je to stále dítě. Dětství je klíčové období, které formuje budoucí život jedince, a právě to, jak děti formujeme a učíme, tak se pak ony vyrovnávají s výzvami. Právě podpora rodičovská a podpora ve škole mají obrovský vliv na jejich sebevědomí a celkový vývoj.
Podle psycholožky Martiny K. Novákové je důležité, aby rodiče a učitelé byli vnímaví k potřebám dětí a poskytovali jim emocionální podporu. „Děti potřebují vědět, že jsou milovány a akceptovány takové, jaké jsou. Je nezbytné, aby měly prostor pro vyjádření svých pocitů a aby byly podporovány ve svém růstu a rozvoji. Klíčové je poskytovat jim bezpečné a podpůrné prostředí, ve kterém se mohou cítit jistě a milovaně. Potřebují nejen lásku a péči, ale také jasné hranice a strukturu, která jim pomáhá orientovat se ve světě. Často rodičům říkám, že musejí být trpělivými a aktivními posluchači. Měli by být otevření k rozhovorům o dětských obavách a pocitech. Děti potřebují vědět, že jejich pocity jsou důležité a že je někdo poslouchá a rozumí jim. Když děti cítí, že mají někoho, kdo je poslouchá a podporuje, cítí se bezpečněji a lépe se vyrovnávají s výzvami, které jim život přináší.“
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
