Když v březnu loňského roku poprvé proběhl lockdown spojený s uzavíráním veřejných míst, záchranným lanem novináře píšícího pro BBC Bryana Lufkina byly skupinové chaty. „Textové“ rozhovory s kolegy, přáteli ze vzdáleného New Yorku, ale i příbuznými mu pomohly během krize zůstat ve spojení. Smáli se společně memům, navzájem se uklidňovali a kontrolovali na dálku rodiny toho druhého.
Jak ale pandemie pokračovala, tak Lufkin zjistil, že skupinové chaty jeho stres vlastně zhoršily, nikoliv zlepšily. Jeho telefon se neustále rozsvěcoval oznámeními a za hodinu ho čekalo obvykle 50 nebo 60 nových zpráv. Ty v něm vyvolávaly úzkost, cítil se totiž provinile, že neodpověděl na vzkaz hned. Nemohl se přátelům vymlouvat na to, že neměl čas. Všichni totiž věděli, že sedí doma a času má spoustu.
Vyhoření a přetížení
Skupinové chaty a diskuzní vlákna vždy způsobovala u některých lidí úzkost, dokonce i před pandemií. Ale může někdo ve věku sociálního distancování trpět sociálním přetížením? Neměla by online komunikace s přáteli v době krize poskytnout útěchu a chybějící kontakt s lidmi? Proč se někteří z nás cítí místo toho vyhoření a přetížení?
Jedním z důvodů, proč nás stresují, je nutkání číst zprávy v reálném čase a paralelní očekávání ostatních, že budete také reagovat v reálném čase.
Lockdown znamená, že mnoho z nás používá aplikace pro zasílání zpráv častěji než obvykle. Textové zprávy a vzkazy v aplikacích jsou neformální, rychlé a výzkumy ukazují, že je máme raději než e-maily. WhatsApp již počátkem koronavirové epidemie zaznamenal 40% nárůst počtu uživatelů. Studie vedená v září s více než 1 300 dospělými Američany pak ukázala, že používání digitální komunikace všeho druhu se během epidemie zvýšilo, přičemž textování všeho druhu vyskočilo o 43 %. Bez Zoomu, Slacku a WhatsAppu bychom asi zažili opravdovou osamělost. Platformy skupinových chatů však přicházejí s bezprostředností a intimitou, díky níž účast v nich může být stresující.
„Jedním z důvodů, proč nás stresují, je nutkání číst zprávy v reálném čase a paralelní očekávání ostatních, že budete také reagovat v reálném čase,“ říká Elias Aboujaoude, psychiatr ze Stanford University v Kalifornii, který se specializuje na průnik technologií a psychologie. Nereagujeme hned, což nás znepokojuje, a dává nám to pocit, že jsme brzdy a porušili jsme hlavní pravidlo online komunikace.
Vděk za úzkost
Navíc když zaostáváte ve skupinovém chatu, nevyřízené zprávy se mohou rychle hromadit. Než se nadějete, textové zprávy vám začnou připadat stejně těžkopádné jako procházení pracovním e-mailem. „Vytváří to obávaný komunikační dluh, který nyní můžeme získat na základě asynchronních zpráv,“ říká Bernie Hogan, výzkumný pracovník internetového institutu z University of Oxford.
Stres a úzkost, které někdy přicházejí s textovými zprávami mezi dvěma lidmi, se exponenciálně zvětšují ve skupinových chatech.
Před epidemií jsme mohli pomocí výmluvy na naše rušné životy vysvětlit, že nám něco uniklo. Během doby sociálního distancování jsou naše sociální aktivity omezené, chaty začaly hrát v našich životech větší roli. Cítíme, že bychom měli tyto interakce ocenit, přesto přicházejí mnohem rychlejším tempem a ve vyšším objemu, než jsme zvyklí. Rituál čtení a odpovídání v reálném čase se tak stal nezvladatelným a představuje výraznou zátěž. Komunikovat najednou v Messengeru, WhatsAppu, Signalu a třeba prostřednictvím starých dobrých textových zpráv znamená skákat mezi platformami, kde toho k přečtení a vyřízení vůbec neubývá. Někteří z nás zažívají syndrom vyhoření už jen ze všech těch demoralizujících epidemických zpráv. Začali jsme se obávat proudu aktualizací a informací, které podporují naši úzkost.
„Na začátku epidemie se skupinové chaty mohly zdát být dobrým způsobem, jak vyjádřit soucit s mnoha lidmi současně. Mohli byste se spolehnout, že každý ve skupině bude mít tuto stresující zkušenost stejnou,“ říká Aboujaoude. „Problém, jak se brzy ukázalo, spočívá v tom, že stres a úzkost, které někdy přicházejí s textovými zprávami mezi dvěma lidmi, se exponenciálně zvětšují ve skupinových chatech.“
Mít to pod kontrolou
A je tu také problém s oznámeními či notifikacemi, které doprovázejí každý vzkaz. I když je možné jednotlivé notifikace odlišit, tak pípnutí vyvolává reflexivně úzkost. Čekáme špatné zprávy, i když se ve skutečnosti nic hrozného neděje. Ne každý ale zažívá stejnou úroveň stresu. Pokud se cítíte přetíženi závazkem skupinového chatu, odborníci tvrdí, že existují způsoby, jak vyvážit používání aplikací s obdobími, kdy se prostě odpojíte. Ve skutečnosti není třeba hledat výmluvy k tomu, že jste někomu hned neodpověděli na esemesku. Je to tak v pořádku. Měli bychom dělat věci, které máme pod kontrolou, abychom si udrželi duševní pohodu. Odborníci doporučují na chvíli vypnout oznámení, ztišit diskuzní vlákna nebo se omluvit ze skupinového chatu. City některých lidí mohu být zraněny, ale stanovení hranic je zásadní.
Aboujaoude poukazuje na to, že vyhoření ve skupinových chatech je dobrým důvodem pro znovuobjevení telefonních hovorů, které nabízejí hlubší a méně rušenou komunikaci. Skupinové chaty jsou skvělé pro rychlé aktualizace nebo sdílení vtipných memů, ale jako médium se nehodí ke sdílení důležitých aspektů našich životů, k poskytování emocionální podpory a sdílení smíchu. Telefonní hovory poskytují více příležitostí ke skutečnému sdělování emocí.
Jeden z výzkumů skutečně ukázal, že hlasová komunikace na rozdíl od posílání textových zpráv zvyšuje empatickou přesnost a schopnost naladit se na emoce druhé osoby. Takže pokud chcete s někým něco důležitého probrat, zvedněte telefon. A pokud se odvážíte říct svým přátelům, že utlumíte skupinový chat, je pravděpodobné, že to pochopí. Pevný přátelský vztah totiž digitální pauzu vydrží.
Reklama
zdroj: BBC
