Lukáš je herec a dabér, který působí v Divadle Radka Brzobohatého, a jeho hlas zaznívá v mnoha filmech, seriálech i reklamách. Herecké základy získal pod vedením dvou ikon českého divadla. Valerie Zawadské a Jitky Smutné. Díky nim nejen zdokonalil svůj herecký projev, ale také našel odvahu jít za svými sny.
V otevřeném rozhovoru sdílí nejen detaily své neuvěřitelné proměny a to, jak se mu podařilo změnit životní styl, ale také mluví o své identitě a o tom, jaké bylo přijmout a otevřeně prožívat svou homosexualitu. Svou cestou inspiruje ostatní, nebojí se být sám sebou a své zkušenosti předává dál, ať už na jevišti, za mikrofonem, nebo v osobním životě.
Lukáši, zhubl jste přes sto kilogramů za poměrně krátkou dobu. Jaký byl váš denní režim během této transformace?
Zásadní pro mě bylo změnit stravovací návyky. Začal jsem pravidelně snídat, pít hodně vody a počítat kalorie. Omezil jsem cukry a sacharidy a zpočátku jsem jídelníček postavil hlavně na bílkovinách s minimem sacharidů, které jsou běžně obsažené v potravinách. Přílohy jsem výrazně omezil a upřednostňoval zeleninu.
Důležitou roli hrál také pitný režim. Denně jsem vypil 3 až 4 litry vody, buď samotné, nebo s citronem či mátou. Slazené nápoje jsem úplně vynechal.
K tomu jsem postupně přidal pohyb, začal jsem chůzí. Nejdřív 15 minut, pak 30, a jak se moje kondice zlepšovala, prodlužoval jsem délku i intenzitu. Když jsem se cítil jistější, zkusil jsem mírný poklus, až jsem se propracoval k běhu. To byl základ mé proměny – změna stravy, dostatek vody a pohyb, který jsem si přizpůsobil svým možnostem.
Co vás vedlo k tak zásadnímu rozhodnutí zhubnout?
Hlavní roli sehrála moje psychika. V té době jsem ztratil dva blízké lidi, moji milovanou babičku a partnera, který odešel z mého života. Byla to obrovská rána, se kterou jsem se musel vyrovnat. Právě tyto ztráty se staly jakýmsi motorem, který mě poháněl ke změně.
I když jsem se tvářil sebevědomě, cítil jsem se mizerně. (foto: se svolením Lukáše Malínka)
Co vám v procesu hubnutí pomohlo nejvíce? Byla to změna jídelníčku, pohyb, nebo spíš nastavení mysli?
Nejdůležitější bylo zvládnout psychickou stránku. Vždycky, když mi bylo nejhůř, našel jsem v sobě kousek naděje, nějakou drobnou motivaci a začal jsem přemýšlet, jak dát svůj život dohromady. Fyzicky to nebylo až tak složité, protože jsem tělo nikdy nenutil do ničeho, co by nezvládlo. Postupoval jsem po malých krůčcích. Začátky byly náročné, ale vždycky jsem z té psychické nepohody nějak vybruslil – ať už díky práci, nebo díky myšlenkám na to, proč jsem vlastně začal.
Jak jste zvládal tlak okolí a očekávání, že se „musíte změnit“?
Já jsem těmto věcem nepodléhal. Nikomu jsem neřekl, že začínám hubnout, nesvěřoval se s tím. Okolí pro mě tehdy nebylo důležité, protože jsem si vytvořil svůj vlastní svět a motivaci, kterou jsem měl v hlavě jen já. Zvládl jsem to sám se sebou. Necítil jsem žádný tlak ani očekávání. Věřil jsem, že se mi to povede, a šel jsem za tím na sto procent.
V minulosti jste si prošel mentální anorexií. Jak jste dokázal tentokrát udržet hubnutí zdravým způsobem?
Ano, bohužel jsem si tím prošel a nevzpomínám na to rád. Měl jsem poruchu příjmu potravy, což nebylo vůbec příjemné, až to nakonec skončilo hospitalizací. Věděl jsem, že něco takového už nechci nikdy zažít. Tentokrát jsem měl jasný cíl, zhubnout zdravě a s rozumem. Když si projdete tak špatnou zkušeností, uděláte všechno pro to, aby to příště dopadlo jinak.
Život přináší různé překážky a často je snazší sáhnout po jídle než se jim postavit.
Někde jsem se dočetl, že mentální anorexie u mužů je sice méně častá, ale o to horší může mít následky, protože prý chlapi bývají tvrdohlavější a jdou si za svým za každou cenu. Nevím, jestli je to podložené, ale něco na tom možná bude. Já sám jsem věděl, že tentokrát to musím zvládnout správně. Zvolil jsem zdravou cestu a myslím, že se to vyplatilo. Byl to pro mě velký strašák, takový Damoklův meč, který jsem nechtěl nechat spadnout. Navíc jsem teď starší a rozumnější, takže si to dokážu lépe pohlídat.
Jak se změnil váš vztah k jídlu? Vnímáte ho dnes jinak než dříve?
Určitě ano. Dneska vnímám jídlo jako součást svého dne, ale už v něm nehledám útěchu nebo únik. Dřív jsem jídlem zajídal své problémy, komplexy a různé starosti. Teď si pečlivě vybírám, co jím, a snažím se stravovat zdravě. Navíc je skvělé, že dnes existují e-shopy se zdravými potravinami a restaurace, kde vám připraví vyvážené jídlo. Pro mě je teď strava především palivo, které mi pomáhá fungovat a být v kondici. Jídlo už není středobodem mého života.
Co byste poradil lidem, kteří se potýkají s velkou nadváhou a nevědí, kde začít?
Moje největší rada zní: začněte. Musíte mít v hlavě jasnou motivaci a vědět, proč to děláte. Může to být kvůli zdravotním problémům, touze po lepší fyzičce, vztahům, sebevědomí, nebo třeba jen proto, abyste si mohli koupit nové oblečení. Ta vnitřní motivace je klíčová.
Nejdůležitější je vnitřní motivace. Může to být cokoliv, klidně i nákup nového oblečení. (foto: se svolením Lukáše Malínka)
Často mi lidé píšou o radu. Třeba jedna paní se mi svěřila, že její manžel má velkou nadváhu, ale ona ho nedokáže přimět ke změně. A to je právě ten kámen úrazu, musíte si uvědomit, že problém existuje, a rozhodnout se, že s tím chcete něco udělat. Nikdo jiný to za vás neudělá. Musíte mít vlastní svět, vlastní motivaci a jít si za svým.
Zároveň je dobré být připravený na to, že život přináší různé překážky, a často je snazší sáhnout po jídle než se jim postavit. My, co máme sklony k nadváze, se musíme naučit s tím pracovat. Proto je tak důležité najít si silný důvod a začít. A věřte mi, jakmile se vám podaří shodit první kila a vaše okolí si toho začne všímat, motivace přijde sama. Lidé vás začnou chválit a vy uvidíte výsledky.
Co se týče praktických rad, doporučil bych omezit sacharidy a přidat více bílkovin, hlavně ze začátku, kdy vás to ochrání před chutěmi na sladké. Vynechat slazené nápoje, hlídat si přílohy a zařadit pohyb, klidně jen chůzi. I pár minut denně se počítá. A hlavně si pamatujte: Čím vyšší máte příjem, tím vyšší musí být výdej, nebo naopak. Pokud jíte více, musíte se víc hýbat. Držím všem palce.
Jak se změnilo vaše sebevědomí a pohled na vlastní tělo po zhubnutí?
To je skvělá otázka. Sebevědomí během hubnutí dostává zabrat. Člověk, který trpí tak velkou nadváhou, jako jsem měl já, často dělá různé hlouposti a pochybuje o sobě. Ale věřím, že se to časem vrátí.
Ten vztah po čtyřech nebo pěti letech skončil, a to hlavně kvůli mně, nedokázal jsem zpracovat, že jsem gay.
Pokud jde o můj pohled na vlastní tělo, musím říct, že jsem teď docela spokojený. Moje tělo si tou zátěží vytvořilo pevné svaly – nohy, zadek… Jediné, s čím teď nejsem úplně smířený, je přebytečná kůže na břiše. Ta se bohužel sama nestáhne, takže plánuji plastickou operaci. Zatím si zjišťuji možnosti, ale beru to jako další krok na své cestě.
A co se týče sebevědomí? To vám roste, když slyšíte, že vám to sluší, když vás lidé chválí a vidí tu změnu. To je pro psychiku obrovská vzpruha. A hlavně, začnete se líbit sami sobě a to je nejdůležitější.
Jaké bylo vaše vnitřní přijetí toho, že jste gay? Bylo to pro vás těžké?
To je jednoduchá odpověď. Narodil jsem se v roce 1984 a asi nemusím příliš vysvětlovat, jak to tehdy bylo. Když jsem zjistil, že s ženami nemohu fungovat, že mi to nedává to, co bych potřeboval, a že mě to nenaplňuje, nebylo to vůbec snadné. Žil jsem na malém městě, kde byl každý, kdo přiznal, že je gay, tak trochu senzací. A samozřejmě fungovaly předsudky, což mi nebylo příjemné.
Dlouho jsem svou orientaci tajil a skrýval před okolím. Změna přišla až s mým prvním vztahem s mužem, to mi bylo dvacet. Jenže celou tu dobu byl problém v tom, že jsem se bál sám sobě přiznat, kdo jsem. Ten vztah po čtyřech nebo pěti letech skončil, a to hlavně kvůli mně, nedokázal jsem zpracovat, že jsem gay
Velkou oporou mi byla moje kamarádka a taková moje „druhá máma“, jak jí s oblibou říkám – Valerie Zawadská. Ona přesně vycítila, co mě trápí. Byly situace, kdy si vzala slovo a řekla to za mě. Poprvé, když prohlásila: „Tohle je můj kamarád Lukáš Malínek a je gay,“ jsem se hrozně styděl. Ale dneska jí za to děkuju. Pomohla mi přijmout sám sebe a vrátila mi identitu. Dnes už s tím nemám sebemenší problém, každý ví, že jsem gay, a jsem s tím naprosto v pohodě.
Jakmile si změny všimne okolí, motivace přijde sama. (foto: se svolením Lukáše Malínka)
Jaká byla reakce vašeho okolí, když jste se rozhodl svou orientaci přestat skrývat?
Reakce byly naprosto v pohodě. Moji blízcí to tušili, jen čekali, až to řeknu sám, aby mi nelezli do komfortní zóny. Někteří mě i překvapili. Myslel jsem si, že to nevezmou, ale přijali to. Dnes už to nikdo neřeší.
Myslíte si, že se společnost dnes na LGBTQ+ lidi dívá jinak než v době vašeho dospívání?
Myslím, že dnes už je to daleko lepší. Aspoň v mé branži to nikdo neřeší. A jsem rád, že se společnost posunula a respektuje menšiny.
Váš první vztah skončil kvůli tomu, že jste svou orientaci tajil. Jak zpětně hodnotíte tuto zkušenost?
Ano, bylo to přesně tak. Nebyl jsem schopný udělat ten první krok. On byl dál, měl to vyřešené, pocházel z většího města a bylo mu jedno, co si kdo myslí. To já jsem nedokázal. Až když ten vztah skončil, mi došlo, co k tomu vedlo. Mrzí mě to dodnes. Na toho člověka vzpomínám s úctou a děkuju mu, že mi tehdy ukázal směr.
Pokud bych měl něco poradit ostatním, řekl bych: Nekoukejte na své okolí, dělejte, co cítíte, a nečekejte na reakce druhých. Ti, co vás mají rádi, vás pochopí, a ti, kteří vás rádi nemají, do vašeho života nepatří. To je moje motto a toho se držím.
Jak jste se dostal k herectví, dabingu a moderování?
Musím zmínit jednu velmi důležitou osobu, která mi v tomhle ohledu změnila život – Hanu Krtičkovou. S kamarádkou jsme si kdysi koupili zážitkový dabingový kurz v Praze. Měl asi deset, dvanáct lekcí a jeho součástí bylo i natočení krátkého filmu pro zábavu. Já to bral jako zajímavou zkušenost, něco nového, co jsem chtěl zkusit.
No a co čert nechtěl – asi po páté hodině jsem přišel do studia a Hanka mi řekla: „Víš co? Ty už příště nechoď!“ Nejprve jsem se zarazil a ptal se proč. A ona na to: „Protože příště už půjdeš rovnou naostro.“ A tak to začalo. Díky ní jsem dostal šanci, pracovala se mnou a měla obrovskou trpělivost. Vždycky jí budu nesmírně vděčný za ten lidský přístup a za to, že mě uvedla do světa dabingu. Díky ní jsem mohl začít profesionálně dabovat.
Nemáte vystudované herectví, přesto hrajete v divadle po boku zkušených herců. Jaké to pro vás bylo vstoupit do tohoto světa?
Popravdě? Netušil jsem, do čeho jdu. Dodnes si pamatuju reakce, když jsem lidem řekl, že zkouším svou první divadelní hru, Parfém v podezření. Všichni na mě koukali, jako bych se zbláznil. Dokonce volali mojí mamince a ptali se, jestli je to pravda.
S kolegy v divadle. (foto: Irena Zlámalová)
Představte si kluka z malého města, který do té doby znal tyhle tváře jen z televize, a najednou mezi nimi stojí na jevišti. Byl jsem neherec, neměl jsem zkušenosti, nevěděl jsem, co se po mně chce. Ale pomohla mi Valerie Zawadská a ostatní kolegové mě přijali s otevřenou náručí. Trpělivě mě vedli a ono to nějak začalo fungovat. Parfém podezření se hrál šest let a přinesl mi spoustu krásných zážitků. Tenkrát jsem měl tu čest stát na jevišti s takovými osobnostmi jako Simona Postlerová, Jana Švandová, Romana Goščíková, Lukáš Burian, Vanda Karolyi nebo právě Valerie Zawadská. Chovali se ke mně krásně a dali mi šanci. Na to vzpomínám opravdu rád.
Často říkáte, že vás motivuje smutek a prohry. Jak se vám daří přetvářet negativní zážitky v sílu jít dál?
Bohužel to tak mám. Vždycky potřebuji dostat pořádné „nakopnutí do zadku“, abych si uvědomil, že je třeba něco změnit. Věřím, že každý má právo na změnu. Ale málokdo si dokáže představit, co se děje v hlavě člověka, který váží 224 kilo. Je to svazující, frustrující, musíte před okolím hrát, že jste v pohodě, i když uvnitř se cítíte strašně.
Člověk v takovém stavu dělá spoustu chyb, protože bojuje se svými démony, ale nechce s tím otravovat ostatní. Působil jsem sebevědomě, ale ve skutečnosti jsem se cítil mizerně. Když se mi v životě děje něco těžkého, mám tendenci být nepříjemný, uzavřít se do sebe. Ale právě tyhle momenty mě nutí se zvednout a něco se sebou dělat.
Pracujete na své knize, kde sdílíte svůj příběh. Co byste si přál, aby si z ní čtenáři odnesli?
Ano, psaní té knihy pro mě bylo určitou formou terapie, hlavně po rozchodu a smrti babičky. Je téměř hotová, jen ji musím dokončit.
Chci, aby můj příběh byl inspirací pro lidi, kteří procházejí něčím podobným. Aby pochopili, že na to nejsou sami. Není to jen o hubnutí, je to o tom, co mi ta cesta dala, co mi vzala a jak se člověk dokáže změnit, když najde dostatek odhodlání.
Lidé občas říkají, že jsme si za svou obezitu mohli sami. Že jsme se vyžrali. Ale já vím, že to není tak jednoduché. Chci, aby čtenáři pochopili, že každý bojuje se svými démony a že změna je možná. Proto se snažím pomáhat, předávat svoje zkušenosti a být oporou pro ty, kteří to potřebují. Dostávám spoustu zpráv na sociálních sítích, lidé mi píší své příběhy a já se snažím odpovídat každému, i když těch otázek je hodně. A do budoucna bych rád také jezdil na motivační besedy. Držím vám všem pěsti. Nenechte to zajít tak daleko jako já. Obezita a moje psychika s ní spojená mi řadu věcí vzala.
Související…
Reklama
